• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » cestování » okruh jihovýchodní evropou

V druhé polovině září roku 1999 jsme ve dvou podnikli netradiční cestu na Apeninský poloostrov a Balkán.

1.den

Navečer vyjíždíme z Pardubic rychlíkem do Olomouce. Ve vlaku kolega zjistil, že si doma zapomněl lodní lístek Bari – Patras. Později se ukázalo, že to nevadí a že já ho vezu zbytečně. V Olomouci přestupujeme do přeplněného IC do Bohumína. Odtud jedeme do Petrovic u Karviné.

2.den

Okolo jedné hodiny v noci přijíždí rychlík Báthory. Je celkem plný, ale i přesto máme pro sebe celé kupé v jediném oddílovém voze na sezení. Jedná se o půlený vůz první a druhé třídy jugoslávské provenience, patřící MÁV. Sklápíme sedadla a uleháme. Za chvíli se koná celní a pasová kontrola v Čadci. Poté znovu usínáme a probouzíme se před Novými Zámky.

Přijíždíme do Budapešti. V mezinárodní pokladně se pokoušíme zakoupit příplatek a místenku na IC do Zagrebu. Chceme zaplatit kartou, ale mají buď rozbitý terminál, nebo neznalý personál, takže nám vlak ujíždí. Čekáme tedy na normální rychlík.

Odjíždíme z Budapešti. Vlak je sestaven ze zašlých koženkových vozů MÁV a je plný. V Székesfehérváru většina frekvence vystupuje. Se soupravou začínají záhadně posunovat a tak začínáme tušit, že zde mají nějaké provozní problémy. Nakonec se ukázalo, že se jedná o výluku na hlavní trati přes Fonyód a my jedeme odklonem po druhém břehu Balatonu přes Tapolcu. V Tapolci je úvrať a pobyt který ještě zvyšuje zpoždění.

Po příjezdu do Koprivnice dělá problémy mladá chorvatská pasová úřednice. Na fotce v pase jsem oholen, ale v tomto vlaku ne. Nakonec po mě chce, abych jí ukázal nějaký jiný doklad, což činím a to jí uspokojuje. Později v Dobově na chorvatsko-slovinské hranici se tento problém opakuje. Ale o tom dále.

V podvečer přijíždíme opožděni do Zagrebu. Jdeme na večeři do místního Mc. Donaldu. Večer jedeme osobákem do Križevců naproti rychlíku Venezia.

3.den

V rychlíku zabíráme prázdné kupé a usínáme. Probouzí nás hraniční kontrola v Dobově. Nepříjemný Slovinec se podívá do pasu a tvrdí, že to nejsem já. Po chvíli nadávek mi dává pas a chce, abych mu přečetl text v češtině. To ho uspokojilo a s remcáním odchází. Další hraniční kontrola na slovinsko-italské hranici proběhla kupodivu bez problému. Minule jsem tu zažil poměrně přísnou kontrolu.

Přijíždíme do stanice Venezia-Mestre. Ve směnárně před nádražím si kupujeme Liry. Poté jedeme osobáky do Bologne. Otud pokračujeme rychlíkem do Pescary. Vlak není moc plný. Trať vede částečně podél moře a na prázdných plážích se sem tam objeví česká karosa. Pro Italy je touto dobou moře už studené. Večer v Pescaře jdeme dokoupit zásoby do místního obchodu a děláme piknik na pláži.

Okolo desáté večer se vracíme na nádraží.

4.den

Po půlnoci jedeme do Civitanovy a odtud dalším, tentokrát přeplněným rychlíkem. Ráno vystupujeme v Bari a jdeme hledat přístav. Po delší době ho nacházíme. Je od nádraží poměrně vzdálen. Kolega si chce koupit lodní lístek. Pokladna je ještě zavřená. Jdeme si sednout do čekárny a odsud sledujeme provoz v přístavu. Seznamujeme se zde se slovenským řidičem kamionu, který jezdí po Evropě pro britskou firmu. Také má namířeno do Řecka. Mezitím otevřeli pokladnu. Zjišťuji, že lodní lístek vydaný CK ČD mi neuznají. Takže si lístky kupujeme oba. Po návratu nám CK ČD uznala návratek a peníze vyplatila.

Jdeme na prohlídku města. Mezitím se udělalo vedro. Navečer se vracíme do přístavu. Slovenský řidič nám nabízí, že nás ráno sveze z Patrasu do Athén a zve nás na pivo. Poté si jde zavolat do firmy. Oznamuje nám, že musí jet na jiný trajekt a tak si dáváme sraz na ráno v Patrasu.

Poté nastupujeme na loď řecké společnosti SUPERFAST. Máme lístky do nejnižší třídy, tj. na zastřešenou otevřenou palubu vytápěnou teplem z motorů. Zjišťujeme, že se dá přenocovat v lodním kině, takže se tam přesouváme.

5.den

Ráno, když se probudíme, tak se vracíme na otevřenou palubu. Proplouváme kolem řeckých ostrůvků. Po přistání v Patrasu jdeme na místní nádraží zjistit odjezdy vlaků do Athén, pro případ, že by zde náš známý řidič nečekal. Nakonec zde čeká a tak nastupujeme do jeho kamionu. Jedeme po dálnici po severním pobřeží Peloponéského poloostrova. Přijíždíme do Pirea – přístavního předměstí Athén. Loučíme se s slovenským řidičem a jdeme hledat nádraží.

Nádraží v Pireu je úplná oáza klidu v ruchu velkoměsta. Je velké jako vesnické nádraží u nás. Na zdejší velmi slabý provoz to ale bohatě stačí. Je zde deponováno několik zájezdových vozů českých a polských železničářů. Jdeme si do pokladny pro místenky na noční rychlík. K FIP-ce jsou zdarma. Jejich vydání spočívá v tom, že pokladní vezme kus nějakého starého služebního tiskopisu, na druhou stranu napíše datum, číslo vlaku, vozu, místa a dá razítko. Od vedoucího polského zájezdu se dozvídám, že blízko je levný obchod s potravinami a tak tam vyrážíme. Cestou vidíme následky nedávného zemětřesení – několik pobořených domů. Po nákupu se vracíme na nádraží a večeříme na lavičce.

Mezitím přistavili náš rychlík. Vypadá to, že u některých vozů nejsou řecké železnice prvním majitelem. Máme místa do velkoprostorového vozu s leteckým uspořádáním. Usazujeme se ale do kupé ve vedlejším voze a nikomu to nevadí.

6.den

Ráno se probouzíme před Soluní. Tímto vlakem jedem až do Strymonu, blízko bulharské hranice. Podle jízdního řádu Tomas Cook má tudy jet dopoledne rychlík Soluň – Sofia. Výpravčí říká, že nejede. Díky jazykové bariéře nevíme proč. Nejbližší vlak do Bulharska je noční rychlík Transbalkan, který jede odtud okolo půlnoci. Tak dlouho se nám nechce čekat, obzvlášť v takovém zapadákově.

Jdeme zkusit si něco stopnout. Na hranici je to okolo patnácti kilometrů. Nikdo nám ale nestaví. Vracíme se na nádraží. Opět se dělá vedro. Výpravčí nám volá taxíka, který nás celkem levně dovezl do Promachonu na hranici. Odtud je to do bulharské Kulaty kilometr. Překračujeme pěšky hranici. Odbavení probíhá bez problému, akorát se pasovák diví, že nemáme vstupní razítko do Řecka.

Po třech dnech jsme opět ve slovanské zemi. Přicházíme na nádraží v Kulatě. Do odjezdu vlaku do Sofie máme tři hodiny času. Cenová hladina je tu pro nás velice příznivá. V místní restauraci si dopřáváme bohatý oběd. Vlak do Sofie je tvořen pouhým jedním vozem. Ve stanici General Todorov přidávali další vozy.

Ze Sofie hodláme pokračovat nočním rychlíkem Grivitza do Bukurešti. Jdeme se zeptat průvodců na vnitrostátní cenu lehátka do Ruse (všechna lehátka jsou bulharská). Počítáme, že zbytek cesty do Bukurešti strávíme ve voze na sezení. V každém voze nám říkají jinou cenu (v USD). V nejlevnějším se zabydlujeme. Lehátkový lístek nedostáváme – peníze jdou průvodci do vlastní kapsy. Na Balkáně běžné. Po odjezdu usínáme.

7.den

Ráno se probouzíme před Ruse. Průvodce nám říká, že v lehátku můžeme zůstat až do Bukurešti. Odbavení zde probíhá na zdejší poměry celkem hladce.

Poté vlak přejíždí impozantní hraniční most Družby přes Dunaj. Na rumunském břehu je třeba mít zavřené okno, neboť vlak projíždí dezinfekcí, a pokud má někdo na stolečku jídlo, nebo pití, tak se mu do toho může dostat „příchuť“. V Giurgiu je velmi dlouhý pobyt na odbavení, jak je v této stanici zvykem. Po odbavení vlak pokračuje na poslední úsek cesty do Bukurešti, kam přijíždíme dopoledne.

V hale tohoto nádraží si vůbec nepřipadáme jako v Rumunsku. Samé nablýskané obchody, restaurace a bistra, jak někde na západě. Jen ty ceny jsou východní. Kdo chce poznat pravé Rumunsko, musí z nádraží ven. V jedné samoobslužné restauraci obědváme a pak se přesouváme na nástupiště, kde čeká souprava spěšného vlaku (tren acellerat) do Temešváru, kterým jedeme do Filiaşi. Dlouhá souprava je narvaná k prasknutí, a to i přes to, že se jedná o povinně místenkový vlak. Místenku nemáme (nejsme sami) a nikdo ji po nás nechce. Celou cestu stojíme na představku.

Ve Filiaşi přestupujeme do osobáku (tren persoane) do Simerie. Tímto vlakem jedeme po nádherné horské trati překračující Karpaty. Večer přijíždíme do Simerie. Jdeme na večeři. Asi po dvou hodinách přijíždí Dacia-expres. Povinně místenkový. Po předchozí zkušenosti to riskujeme opět bez místenek. Tentokrát to nevyšlo. Průvodčí nás zkasíroval.

8.den

Nad ránem přijíždíme do Szolnoku. Přestupujeme do osobáku do Nyíregyházy a tam do dalšího do Záhonů. Zde máme čas, a tak si jdeme prohlédnout toto pohraniční město. Nic zajímavého v okolí stanice není, jen samé paneláky. Vracíme se na nádraží. Po chvíli přijíždí rychlík z Budapešti, který má přímé vozy do Čopu. Nastupujeme a následuje maďarská pohraniční kontrola.

Poté se vlak odjíždí na ukrajinské pohraniční stanoviště, které je přímo na čáře a obklopeno množstvím ostnatých drátů a dalších zátarasů. Vlak obstoupilo množství vojáků se samopaly. Zde jsme podrobeni důkladné prohlídce. Celkem sympatická pasová úřednice říká, že na Ukrajinu musíme mít pozvání, nebo tzv. voucher-doklad o zaplacení služeb a ubytování. My jí ukazujeme tranzitní jízdenky OSŽD pro trasu Chop (GR) – Lvov – Przemysl (GR), o kterých si myslíme, že by nám měly tyto doklady nahradit, neboť dostatečně prokazují cíl cesty. Nějak se jí to nezdá a tak si bere naše pasy a jízdenky a jde s nimi do kanceláře. Asi po dvaceti minutách se vrací. V pasech máme razítko „Tranzit Polša“. Takže to uznali.

Pak se vlak přesouvá do Čopu. Ještě před výstupem nám jsou opět zkontrolovány pasy. Po výstupu procházíme celním koridorem, kde nám pro změnu opět kontrolují batohy. Následně jsme vpuštěni do normální nádražní haly. U vexláků měníme peníze. Také zde je pro nás velice levně. Jdeme na oběd do nóbl restaurace (jsme tu sami) za cenu jako u nás v bufetu.

Po návratu na nádraží nastupujeme do příměstského vlaku do Užhorodu. Je tvořen archaickou elektrickou jednotkou SR 3. Dřevěné lavice, všude zažraná špína, na zemi nepořádek – to je interiér této soupravy. Po hodinové pomalé jízdě zastavujeme ve dvacet kilometrů vzdáleném Užhorodě. Jdeme dokoupit zásoby do blízkého obchodu.

Asi po dvouhodinovém čekání nastupujeme do dalšího vlaku. Je to opět jednotka SR 3, ve stejném stavu jako předchozí, akorát je přední motorový vůz nahrazen dvojdílnou elektrickou lokomotivou řady VL 11. Nevím, zda to je z důvodu poruchového stavu motorového vozu, nebo kvůli náročné trati přes Karpaty. Tímto vlakem jedem do Sianek. Z Užhorodu je vlak plný, cestou frekvence vystupuje a na konečnou přijíždíme téměř sami. Bohužel už za tmy jedeme přes Užocký průsmyk. Tudy mezi válkami probíhala československo-polská hranice, dnes je zde jen administrativní hranice mezi zakarpatskou a lvovskou oblastí Ukrajiny. Okolo jedenácté večer přijíždíme do Sianek.

9.den

Zde čekáme tři hodiny na „přípojný“ vlak, kterým poté odjíždíme do Lvova. Vlak je přeplněný, jelikož je zde obvyklé cestovat přes noc. Ráno přijíždíme do Lvova na nádraží pro příměstské vlaky. Je buď nové, nebo silně modernizované. Působí kontrastně ke zdevastovaným elektrickým jednotkám. Jdeme na „hlavní“ nádraží. Zjišťujeme si odjezd vlaku do Polska. Všechny dálkové vlaky jsou tu, jak známo, sestaveny jen z lůžkových vozů. S tím si poradíme. Jdeme se do města nasnídat.

Po návratu na nádraží je už na nástupišti náš rychlík. Domlouváme se s průvodcem polského lůžka, že nás za pár dolarů vezme na černo do Przemyslu.

Po asi hodině jízdy přijíždíme do přechodové stanice Mostiska. Poté se vlak přemisťuje na ukrajinské pohraniční stanoviště. Po zdlouhavé kontrole odjíždí do polského Przemyslu.

Po obědě a krátké prohlídce města nastupujeme do rychlíku do Wroclawi, kam přijíždíme pozdě večer.

10.den

V noci odjíždíme rychlíkem Bem. Rychle usínáme. Někde za Opole se probouzíme a zjišťujeme, že kolega má vyříznutou kapsu u kalhot a zmizela mu z ní peněženka a platební karta. Buď jsme tvrdě spali, nebo nám do kupé pustili nějaký uspávací plyn. Vzhledem k tomu, že se to stalo na konci cesty, a že mu zůstal pas a jízdenka, tak to pokazilo výpravu jen minimálně. Okrádání cestujících je v polských nočních vlacích běžné.

Nad ránem přijíždíme do Bohumína. Přestupujeme do IC směr Praha, kterým jedeme do Pardubic. Zde akci ukončujeme.