• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » cestování » podzimní slovensko-maďarsko-česká vyjížďka

Po dlouhé době jsem dostal chuť se trochu projet vlakem. Konečně jsem si udělal čas a naplánoval si menší trasu po tratích MÁV, ŽSR a ČD – resp. SŽDC. Cílem byl nákup jízdních řádů zmíněných společností a projetí některých železničních přechodů MAV – ŽSR. Dalším cílem byla evidence mechanických závor a návěstidel u nás a na tratích ŽSR a MAV.

1. den

21. 11. odcházím z domu na vlak R422 Cassovia. Vlak přijíždí načas a já usedám v značně vyžilém voze B (809). Všude je cítit zápach piva. Vlak je naštěstí poloprázdný. Ještěže tímto „luxusním“ vlakem jedu jen do Ostravy hl.n. Tam vystupuji a čekám na vlak R425 Laborec, kterým chci pokračovat do Vrútek. Vlak přijíždí včas a já usedám ve voze B. Ve vlaku je teplo a je poloprázdný. V čele je pražský „banán“ 150.013. Vychutnávám si průjezd plnou traťovou rychlostí zrekonstruovaným Bohumínem. V Karviné se natahuji a probouzí mě až důležití pasováci. O další probuzení se stará průvodčí kousek za Čadcí. V Žilině se odvěšuje lůžko do Zvolena, které potom pokračuje na Zr1841 Šturec. Po těchto manévrech odjíždíme a za pár minut dorážíme do Vrútek. Z vytopeného kupé se mi vůbec nechce, odcházím do ponurého nádraží, kde se pokouším koupit JŘ na příští rok. Paní v informacích mi sděluje že JŘ není a asi jen tak nebude, protože se bude o 20% redukovat rozsah dopravy. Kupuji tedy alespoň lůžko na Poľanu z Bratislavy do Plešivce na dnešní den. V kávomatu si dávám kafe za 7 Sk a pomalu se přesunuji k mému vlaku. Stojí přistaven na kusé koleji a v čele je „brejlovec“ 750.094. Souprava je složená ze dvou vozů Bte a jednoho BDs. Nastupuji do něj a zjišťuji, že BDs už něco pamatuje. Dveře rozbité, sedačky ušmudlané a „smrad jak v opičárně“. Od Kralovan přijíždí přípojný vlak s „bobinou“ v čele. Po chvíli odjíždíme směrem na Martin, kde registruji velké množství lokomotiv privátních společností od „čmeláků“ řady 771 až po „skútříka“ 121.004 a na zhlaví první mechanické závory. Ve vlaku je docela velká výměna cestujících. Lokomotiva v čele třívozové soupravy šlape jak hodinky. Po dlouhé době jedu tratí přes Kremnici, tak jsem zvědavý co se tu kolem trati změnilo. Novinkou je výměna závor za blikače na hradle Kremenisko. Ještě sice „šraňky“ fungují, ale už je to pouze smrtelná křeč. Kolem návěstidel není ani kopnuto, takže nejspíš dojde k likvidaci hradla bez náhrady. Bohužel zmizí další pěkné místo na tratích ŽSR.

Ve Zvolenu jsme přesně podle jízdního řádu a já se dívám čím budu pokračovat do Fiľakova. Mám štěstí a na třetím nástupišti nastupuji do „stadlera“ 840.003. Za námi stojí Ex Detvan se soupravou ČD. Mezitím přijíždí Zr1841 od Čadce se zmíněným lůžkem. Odjíždíme načas. Motorák je plný až po střechu, ale většina cestujících vystupuje na nákladové stanici. Rozhlížím se po prvních mechanických závorách. Mají být v zastávce Zvolenská Slatina – bohužel už zde fungují nové závory AŽD. Ve Vígľaši projíždíme přes mechanické závory na zvolenském zhlaví a křižujeme se s dvojicí „stadlerů“ 004+005. Díky opadanému listí ještě pozoruji pomník vígľašské lesní železnice, který se nachází u hlavní cesty. K mému podivu je i při dnešní poptávce po kovech v solidním stavu. Cesta ubíhá docela rychle a já ještě sleduji závory v Lovinobani zastávce, které jsou zajímavě otočeny. Další jsou ještě v zastávce Holiša, jedny přímo v zastávce a druhé na trati směrem na Lučenec. Poslední mechanické „šraňky“ jsou ještě ve stanici Podrečany na zvolenském zhlaví. V 9:32 zastavujeme ve stanici Fiľakovo. Na nádraží je mrtvo, nikde ani noha. Jediné zpestření je „čmelák“ s nákladním vlakem. Naštěstí už stojí přistavený mezinárodní os vlak do Somoskőújfalu. Jedná se o motorák 810.391. Ve vlaku je nás 8 cestujících + 2 z vlakové čety. Odjíždím vstříc MÁV. Hned za stanicí zpomalujeme na rychlost 30 km/h a tou se ploužíme po rovné trati až do zastávky Belina. Na trati se intenzivně pracuje, dvě čety mění pražce a utahují šrouby. Při šesti párech osobních vlaků denně a nějakém tom nákladním se nemusí bát o přejetí. V zastávce Belina měly být mech.závory, ale na bohužel už jsou minulostí. Nahradily je závory nové, blikače jsou bez pozitivky. Mezitím vlak zrychluje na 40 km/h a já se uklidňuji pohledem na závory v zastávce Radzovce, umístěné směrem na Fiľakovo. Další mechaniky se nacházejí v zastávce Šiatorská Bukovinka. Jedny jednodrátové přímo v zastávce a druhé s u lomu směrem na Fiľakovo. Ve vlaku zůstávají čtyři lidé. Ve stanici Somoskőújfalu vystupuji a předkládám občanku ke kontrole. Maďarský pasovák jen mává rukou, slovenští pasováci doráží až když odcházím do vlaku směr Hatvan. Ve stanici stojí odstaven slovenský „brejlovec“, asi čeká na večerní Urpín. Moje souprava mě překvapuje, je složena ze 4 kusů modernizovaných vozů Bhv s M41 v čele. Přesně načas se dáváme do pohybu a vlak se šourá 30 km/h směrem na Havan. Kolem tratě se staví nová cesta a vlak vjíždí do stanice Salgótarján. Zde bere vlak útokem velké množství cestujících. Souprava je slušně obsazena i rychlost se zvyšuje a já vyhlížím něco mechanického. Mé prosby jsou vyslyšeny a musím uznat že podobný mechanický ráj bychom u nás i na Slovensku hledali marně. Vše až do stanice Selyp je mechanické. Hegemonii narušuje jen několik automatických přejezdů na širé trati. Trať je připravena na zdvoukolejnění, ke kterému už asi nedojde. Dvoukolejná je pouze v úseku Selyp – Hatvan. Čím víc se blížíme k Havanu, tím se rychlost zvyšuje, za Selypem už upalujeme asi 100 km/h. Vozy jsou sice modernizovány, ale je už vidět provozní opotřebení, se zákazy kouření si Maďaři hlavu nelámou. Průvodčí to vesele toleruje a kouří také. V Hatvanu jsme načas a vydávám se prohlídku nádraží a jeho okolí.

Nádražní budova je historická, uvnitř je docela čisto, bohužel i docela prázdno. Docela mě vyvádí z míry hlouček kouřících cestujících přímo pod nápisem „no smoking“. Dostávám hlad a tak si dávám hamburger menu za 450 Ft. Při pohledu na pokladní za okénkem pokus o koupi JŘ MÁV odkládám. Dívám se na informační ceduli a hledám svůj vlak. Není tam uveden a jen dole jezdí nějaká hláška o výluce na mé trati. Obíhám nádraží a hledám nějaké stanoviště autobusu MÁV. Mám smůlu a tak přicházím do haly a znovu se dívám na tabuli. Můj vlak je uveden a dokonce i s číslem nástupiště. Odcházím tedy k němu a z vlaku pozoruji příjezd Talentu MÁV č. 003. V osobním depu jsou odstaveny pouze modernizované vozy Bhv. Po starých Bh a Bp ani stopa. Vlakem chci jet do stanice Kisterenve, kde hodlám přestoupit na lokálku do Kál-Kápolny. Jízda po trati na Somoskőújfalu je pouze opáčkem a zanedlouho vystupuji ve stanici Kisterenve. Stanice mě oslňuje počtem mechanických návěstidel. Na jednom zhlaví jich je 8 ks + 1 ks ranžírky v bývalém depu. Před budovou stojí dokonce dvě ruční drezíny jako pomník. Můj vlak se skládá z vozu Bzmot, tedy z naší známé řady 810. Oproti nám mají sedačky větší opěradla a uspořádání 2+2, ve střeše je větrací otvor jako v autobusu. Na minutu přesně odjíždíme. Vlak je spoře obsazen cestujícími. Šouráme se rychlostí 30 km/h. Občas mineme nádraží, které je plně obsazeno zaměstnanci MAV.

Trať je vybavena jako hlavní, pokus o nějakou racionalizaci žádný. Docela mě zaujímá závorářské stanoviště na širé trati. Ve stanici Recsk-Parádfürdő se křižujeme s protijedoucím Bzmotem. Nikde se nespěchá, celý vlakový personál se vesele baví, pokuřuje a jasně naznačuje kdo je tady pánem. Cesta do Kál-Kápolny už je trošku svižnější, ale rychlost nepřekračuje 50 km/h. Vlak je stále poloprázdný, trať je skoro adeptem k přeměně na cyklostezku. Kál-Kápolna mě překvapuje docela moderní budovou, stanicí projíždí IC do Budapešti s rekonostruovanými vozy z Dunakeszi. Odcházím si prohlídnout odstavený Ikarus do Egeru a vyhlížím vlak do Vamosgyörk. Přijíždí V 43 s „olezlými“ vozy B a Bh. Sedám do toho méně špinavého, ale k mé smůle je to kuřák, takže celou cestu inhaluji pálící se tabák.

Ve Vamosgyörku vystupuji a hledám vlak do Szolnoku. Ten stojí na podivně vzdáleném nástupišti, ke kterému se dostávám šíleně blátivou cestou. Tentokrát je vlak složen ze dvou vozů Bzmot a dvou vleků. Odjíždíme a venku se začíná stmívat. Znuděně ulehám na sedačku a „dávám si dvacet“. O věci nemusím mít strach, protože jsem v motoru sám. Po asi hodině a půl mě budí průvodčí a říká mi že bude Szolnok.

Szolnok je docela velký železniční uzel a po obhlídce haly si kupuji ve stánku RELAY dvě baterky do MP3 přehrávače a v podchodu „vreckový nožík“. Pokouším se opět koupit JŘ MÁV, ale bez úspěchu, paní pouze kroutí hlavou. Na mé gestikulace jen reaguje pokrčením rameny. Dívám se na pragotron – Panonnia má už 15 minut zpoždění. Přesunuji se na perón a vychutnávám si příjezd „Putina“, jak se zde říká problémovým ruským jednotkám. Vlak po zastavení nejdříve otevře dveře, lidé vystupují a nastupují a pak vypne motor a ještě zhasnou světla. Lidé se docela diví, když mají nastoupit do potemnělého vlaku. Po chvíli se světla opět rozsvěcují a po několika pokusech chytá motor. V duchu si pochvaluji, že u nás zůstalo u jednoho kusu, navíc jen na krátkou dobu. Panonnia přijíždí s 20 minutami zpoždění a je složena ze směsice vozů ČD, MÁV a CFR. Já nasedám do vozu MÁV v domnění, že když jede z Lőkösházy , tedy nejkratší trasu, tak budou čisté. Ve voze je však nepokrytě řečeno bordel a celý je provoněn „lahodným“ kouřem cigaret. Usedám do kupé ke staršímu pánovi a vyčkávám odjezd. Po pěti minutách se dáváme už s 25 minutami zpoždění do pohybu. Vlak jede přískoky vpřed, protože trať je doslova poseta pomalýma jízdami. Maďarský spolucestující se dává se mnou do řeči, ale já se zmáhám pouze na odpověď „nem tudom maďarom“. Po chvíli mi nabízí oříšky a nalévá mi pivo. Z domluvy „ruce-nohy“ zjišťuji, že je také železničář a že jede do Budapešti. Před vjezdem do hlavního města ještě míjíme vlak Transbalkan do Soluně a po chvíli zastavujeme na nádraží Budapest-Keleti. Zpoždění je 30 minut a já začínám přemýšlet co budu dělat, když mi Poľana v Bratislavě ujede. Dívám se na provoz na nádraží. Všude stojí pouze modernizované vozy Bhv, pro dálkovou dopravu pak modernizace z Dunakeszi. Nejvíce se vyjímá souprava ÖBB v novém nátěru. Na našem vlaku je poznat, že přijel odkudsi z Balkánu. MÁV se vytahují a se zpožděním 15 minut odjíždíme směr Györ. V kupé jsem sám a pokouším se spát. Jízda nudnou uherskou rovinou za tmy mě zrovna nefascinuje.

V Györu většina cestujících vystupuje a dál jedu ve voze sám. V Rajce následuje rychlá pasová kontrola. Zpoždění na odjezdu je už jenom 10 minut. Řítíme se na Bratislavu-Petržalku a na zhlaví závodíme s IC z Vídně s Taurusem v čele. Jedeme souběžně až do nádraží, kde my ihned odjíždíme na vyhlídkovou jízdu kolem Bratislavy. V Bratislavě jsme skoro načas a ihned hledám R801 Poľana, kterým chci jet do Plešivce. Na nějaké občerstvení bohužel nemám čas.

Poľana stojí na třetím nástupišti a je řazena z vozů Bmee, Bdbmsee, „Anče“ a dvou WLABee. Já mám lůžko ve voze č. 6 – jedná se o vůz WLABee 004. Uvnitř je docela frmol, protože vůz je téměř vyprodán. Já mám pouze jednoho spolucestujícího, který jede do Prešova, tedy celou trasu. Ještěže Slováci tento vlak zruší, alespoň je konečně nebudou otravovat ti odporní cestující. Odjíždíme načas a zjišťuji, že jedeme odklonem přes Bratislavu východ. Po chvíli sladce usínám.

2. den

V 5:10 mě budí průvodce, který mi dává kávu a oplatku. Je to standard, na který jsem už u Vagon Slovakia zvyklý. Opouštím lůžko a vystupuji na prázdné nádraží v Plešivci. Ve stanici jsou dvoje mechanické závory. Jedny jsou ve stanici směrem na Zvolen, druhé na trati směrem na Muráň. Jediné vozdilo na nádraží je 810.462, kterou budu pokračovat do Rožňavy mesta. Dávám si kávu v perfektně vytopené hale a nudu rozhání pouze příjezd nákladního vlaku s dvojicí „zamračených“. Dvojička odstupuje a na vlak nastupuje jiná sólo „zamračená“. Přesunuji se k motoráku a zjišťuji, že jede do Muráně. Všímám si promáčklých dveří a ptám se strojvedoucího co se stalo. Strojvedoucí mi líčí, jak na vůz při cestě do Muráně spadl strom. Vyptává se co tu dělám a když mu sděluji, že chci jet do Rožňavy mesta, tak jen nechápavě kroutí hlavou. Mezitím přijíždí 810.465, očividně můj vlak. Loučím se a přesunuji do motoráku. Ještě čekáme na protijedoucí vlak do Fiľakova s řadou 812 a po jeho příjezdu odjíždíme. Ve vlaku je asi 10 cestujících. Cestu mi zpříjemňují mechanické závory v zastávce Gemerská Párnica, ty jsou přímo v zastávce a jedná se o jednodráty. V Rožňavě pár lidí vystupuje a já se těším na cestu do Rožňavy mesta. Pomalu se šineme kolem města. Na konečnou nás dojede osm. V zastávce si dává strojvedoucí s vlakvedoucím cigaretku a po chvíli telefonem žádají o stažení závor. Závory padají dolů a já mám celý motorák pro sebe. Zastavujeme také v zastávce Rožňava predmestie, kde dokonce funguje nádražní hospoda. Přijíždíme do Rožňavy a čekám na R804 Sitno, kterým se chci přesunout do Tomaľy. Chvíle do příjezdu věnuji prohlídce okolí nádraží. Před budovou je zrušená autobusová stanice, v nádražní hale pak nefunkční hospoda a vyloženě je zde vidět úpadek vlakové dopravy na Slovensku. Co bude následovat po další redukci si není těžké domyslet.

Mezitím přijíždí můj vlak, v čele s „brejlovcem“ 754.036 v novém slušivém nátěru. Souprava je klasicky složená z ošuntělých vozů A, B a BDs. Vystupuji v Tomaľe a zdejší pauzu chci vyplnit snídaní. Naštěstí je před nádražím jídelna. Vcházím dovnitř a dávám si dobrou polévku za 19 Sk. Mezitím přijíždí k budově MUVka, která je plná traťováků. Na Slovensku je vidět traťovka velmi často, což se projevuje na stavu tratí. Bez žádných okázalých a předražených staveb udržují tratě v docela solidním stavu. Chvíli je pozoruji a po chvíli přijíždí můj vlak do Košic. V čele je 754.003. Souprava je stále klasicky složená s několik vozů B a BDs. Usazuji se v kupé a ke mně si přisedají dva slovenští Maďaři. Začínají se hádat v maďarštině a občas prolétne i nějaký ten slovenský výraz.

V Košicích jsme načas a já si jdu koupit lůžko do Českých Budějovic. Paní v pokladně mi ho za 316 Sk prodává, zároveň se jí ptám na cenu místenky v úseku Hidasnémeti – Košice. Cena na Slovensku je 20 Sk. Maďaři údajně stejný úsek prodávají za cca 120 Sk. Je jasné, že si místenku hned kupuji. Mám ještě dotaz jestli umí maďarsky. Odpovídá mi že ne, ale ať zajdu ke kolegyní do vedlejší pokladny. Ve vedlejší pokladně na ten samý dotaz paní odpovídá igen a já ji prosím o překlad několika vět do maďarštiny. Její ochota je příkladná a proto jí dávám 10 Sk za překlad. Odcházím před nádraží koupit si „košickou raňajku“. Bohužel před nádražím i v okolí mi nabízejí pouze jiné druhy alkoholu. Naštěstí u autobusové stanice mezi stánky s hamburgery a podobnými vyloženě slovenskými jídly nacházím stánek kde kupuji plaskulku borovičky za 50 Sk. U stánku mě otravuje místní „spoluobčan“ a nabízí mi, že když mu koupím panáka, tak mi ukáže kde borovičku nalévají. Posílám ho kamsi a raději si jdu omrknout smyčku před nádražím. Zjišťuji, že je výluka a místo tramvají jezdí autobusy. Po chvíli přijíždí značně vyžilá Karosa, do které se pěchuje asi 60 cestujících. Nadávky na DPMK netřeba komentovat. Raději se jdu podívat co se opravuje. Jedná se o rekonstrukci úseku od smyčky až po první tramvajovou křižovatkou. Po tomto zjištění jdu na třetí nástupiště, kde je přistaven můj osobní vlak do Čierné nad Tisou. Panťák je velmi slušně obsazen a přesně podle JŘ se dává do pohybu. Cesta ubíhá v pohodě a vlak se cestou začíná pomalu vyprazdňovat.

Od Michaľan začíná závorové muzeum ŽSR. Jedná se o tři ZV na širé trati. Mají označení Zv48 (2ks závor), Zv44 (1ks) a Zv41 (1ks). Ve Slovenském novém Městě mě vítají mechanická návěstidla i jedny závory ve stanici s atypickými blikači. U budovy stojí přistaven mezinárodní vlak do Sátoraljaújhely. Procházím přes pasovou kontrolu a usedám do úplně prázdného vlaku, který je sestaven z lokomotivy M41 dvou vozů Bhv a jednoho vozu B. Vše je značně zanedbané. Odjíždíme a obloukem objíždíme město Sátoraljaújhely. MÁV ve své stanici provádí rekonstrukci, takže zmizela mechanická návěstidla. Minulostí je tudíž i mechanická předvěst čtvercového tvaru kousek od Slovenského Nového Mesta. V Sátoraljaújhely jsem jak v jiném světě. Nádraží je nově opraveno a dokonce přibylo i ostrovní nástupiště (i když bohužel bez podchodu). Vedle stojí IC vlak do Budapešti, kterým jsem měl v plánu pokračovat. Dozvídám se, že můj vlak pokračuje do Miskolce, o čemž IDOS mlčí. Zůstávám na svém místě a čekám na odjezd do Miskolce. Ještě si všímám, že stanice je plná zrušených osobních vozů. Dáváme se do pohybu a já vyhlížím něco mechanického. Mám ale smůlu, protože trať byla modernizována, takže všechny mechaniky jsou už minulostí. Sleduji teda alespoň místo po bývalé druhé koleji. Je patrné, že trať měla kdysi daleko větší význam než dnes. Cesta ubíhá velmi svižně a zanedlouho vystupuji v Miskolci.

Ihned jdu do pokladny koupit JŘ. Dávám na sklo pokladny lístek z Košic a paní mi ukazuje, že JŘ se bude prodávat až příští týden. Odcházím tedy před nádražní budovu a pozoruji zdejší tramvaje. Na jedné lince jezdí tramvaje původem z Vídně a na druhé bývalé košické KT8D5. Mám čas, tak si chci koupit něco k jídlu na dlouhou cestu do Českých Budějovic. O obchodu vím z minulé návštěvy a vydávám se do něj. Mám smůlu – obchod je zrušen. Po cestě zpátky si všímám obchodu s alkoholem. Vstupuji dovnitř a kupuji pivo (0,5 l – 10 Kč), Tókaj do sbírky (cca 200 Kč) a Czereszen pálenku. Občerstvení na dlouhou cestu už mám zajištěno a odcházím na obhlídku nádraží.

Budova je velmi pěkně opravena, stejně jako podchod. Jedinou vadou na kráse je neexistence směnárny. Můj vlak stojí na 3. nástupišti a hned se tam přesunuji. Usedám do „unaveného“ vozu Bh a rozhlížím se po okolí. Ve stanici stojí jen další vozy podobné kvality,se včerejším ježděním se to vůbec nedá srovnávat. Konečně vlak odjíždí a já se bavím pohledem na párek opilých Maďarů. Ve voze si vesele kouří a dělají bordel. Průvodčí to řeší po svém – raději vůbec nepřijde. V Szerencsi přestupuji do vlaku na Hidasnémeti. Chci se projet po lokálce. Souprava je složena ze dvou vozů Bzmot a dvou vleků. Vlak je poloprázdný, po chvíli se vydáváme na lokálku. V Abaujszanto se musí přesednout do motoráku, který přijede od Hidasnémeti. Vlakový personál dokonce obsluhuje závory a staví vlakovou cestu pro přijíždějící vlak. Po chvíli přijíždí Bzmot 202, který toho má už hodně za sebou. V bočnici je prorezlá velká díra, motor by se spíš hodil do dílen nebo do šrotu. Deset lidí nastupuje a po chvíli odjíždíme vstříc Hidasnémeti. Trať se preventivně vyhýbá všem obcím, popřípadě vede daleko od nich. Podle toho také vypadá obsazení. MÁV pro „zlepšení“ ekonomické bilance této lokálky obsazují tento vlak nejen vlakvedoucím, ale dokonce i průvodčím. Rozdělují si práci a každý kontroluje půlku vozu. Já jen nechápavě kroutím hlavou a provokuji popíjením borovičky. Vlak poskakuje po vratkých kolejích jak koza, divím se že nevykolejíme. Naštěstí jedeme 30 km/h. Venku je tma a já vyhlížím Hidasnémeti. V této stanici udělaly MAV perfektní nepřipoj, kdy osobní vlak do Košic ujíždí našemu Os o 2 minuty. Po příjezdu zjišťuji, že IDOS opět zklamal a Os do Košic na nás čeká. Jako jediný cestující předkládám doklady a nastupuji do vozu B. K mému údivu zmizela ze sedaček koženka a nahradil jí látkový potah. V čele je 362.004. Vlak se dává do pohybu a po chvíli přejíždí státní hranice na Slovensko. Zastavujeme a já z nudy dělám sčítáni. V Čani si všímám výstavby nového zabezpečovacího zařízení, takže přes stanici projíždíme na přivolávací návěst. Vlak jede dál a do Košic přijíždí 25 cestujících.

Protože nemám nic tuhého na jídlo a mám dost času, tak se rozhoduji k jízdě až do Prešova a při té příležitosti se mrknu, jak pokročila výstavby podchodu a ZZ. Přesedám do silně obsazeného pantografu. Cestující se z vlaku pomalu vytrácí a v Prešově nás vystupuje pouze pár. Po cestě ještě registruji mechanické závory ve výhybně Ličartovce. Prešov pomalu nepoznávám – stojí zde jedno ostrovní nástupiště a druhé se rychlým tempem staví. Dokonce funguje i podchod, takže odchod od vlaku je bezproblémový. Bohužel podchod je pouze v betonové podobě bez kachliček. Ve stanici stojí i nová návěstidla, takže se postupuje i s výstavbou zabezpečení. Celkově stanici nepoznávám.

Kousek od nádraží je TESCO, tak se do něj přesunuji na nákup. U něj je výtažná kolej s nedokončeným ZZ místní vlečky. Po nákupu se rozhoduji, že se do Košic projedu autobusem a odcházím směr autobusové nádraží. Tam jsem překvapen úrovní stanice. Všude čisto, elektronický informační systém, z reproduktoru se line pohodová hudba. Autobus si vybírám zastávkový mimo dálnici. Obhlížím autobus do Prahy který odjíždí v 19:00. Jedná se o Mercedes a o cestující nemá nouzi. Takto namlsán přicházím na stanoviště 23. Stojí tu už hezký hlouček lidí a po chvíli přijíždí sedmistovková značně opotřebovaná Karosa. Autobus do Košic stojí 47 Sk a je do posledního místa zaplněn. Převážná většina lidí jede na studentskou slevu. Po cestě vystupuje jen málokdo a většina lidí jede až do Košic. Už je mi jasné, jaký dopravní prostředek je v této relaci dominantní.

V Košicích mám stále plno času, a proto se vydávám na obhlídku hlavní třídy. Bohužel ve městě je vše zavřené. Ve 21:00 jsem už v hale nádraží a z pragotronu se zatím nedozvídám, kde je přistaven můj vlak. Jdu se podívat na druhé nástupiště. Trefuji se do černého. Jdu k mému vozu a čekám na průvodce. Ten přichází, ale ihned se zamyká ve voze. Ve 21:30 mě konečně pouští do vozu. Mám kupé hned vedle průvodce a rovnou si objednávám na ráno kávu a vyzvídám kolik má cestujících. Zaráží mě, že vůz je z 75% vyprodán, naštěstí já spolucestujícího zatím nemám. Pohodlně se uvelebuji, dělám si večeři a znuděně vyhlížím příjezd Dukly od Kyjeva. Ta přijíždí pouze s desetiminutovým zpožděním a za pár minut na nás košická záloha připojuje lůžko z Kyjeva. K mému vozu přichází dav lidí a lůžko se opravdu zaplňuje. Přesně ve 22:20 odjíždíme a já dává sbohem Slovensku. Za Kysakem usínám a probouzí mě až hysterické klepání českých pasováků. Ukazuji občanku a v duchu si přeji aby už byl u nás konečně Shengen. Po tomto probuzení opět usínám a probouzím se až před Brnem.

3. den

V Brně většina cestujících lůžka vystoupí. Slovenské B se odpojuje a na nás najíždí brněnská 754. Do vlaku se tlačí spousta cestujících a já jsem rád, že jedu pohodlně lůžkem. Z Brna vyjíždíme načas a „brejlovec“ šlape jako hodinky. Já si ještě lehám na lůžko a poslouchám hukot. V Okříškách vstávám a obhlížím místní mechanické závory s plůtkem. Do Jihlavy přijíždíme načas. Ve stanici stojí dvě Regionovy s nápisem zvláštní jízda. Myslím si, že tam bude asi nějaké divadlo pro zástupce kraje. Mezitím na nás najíždí „laminátka“ a my se po chvíli vydáváme na cestu po transverzálce.

Co se týká mechanických závor, tak na trati 225 jejich koncentrace v posledních letech značně prořídla. Letos to bylo asi nejhorší, protože byla zrušena Zv v zastávkách Rodvínov a Bednárec, v Bednárečku se intenzivně staví dva přejezdy. Nový přejezd je i na bývalém St. 5 v Jindřichově Hradci a Doňov o mechaniky také letos přišel. Likvidace mechanických závor bez náhrady postihla výhybnu Velký Ratmírov. Naštěstí zůstávají závory ve stanicích Horní Cerekev, Jihlávka, Jihlava město, Kardašova Řečice, Popelín a na výhybnách Spělov a Kamenný Malíkov. Cesta do Českých Budějovic ubíhá bez komplikací, dopíjím kávu a po chvíli vystupuji. Moc se mi z lůžka nechce, ale co se dá dělat.

Uvažuji co dál a napadá mě udělat si kontrolu mechanických závor a návěstidel na tratích 199 a 226, zároveň bych se rád podíval jak vypadá elektrifikace z Budějovic do Českých Velenic. Sedám tedy do „kvatra“ s jedním vozem Bmx. Existence tohoto vozu na jihu Čech mě udivuje. Vůz topí naftou a ze spodku jde kouř jak za dob vytápění párou. Přijíždí R z Prahy a vlak od Summerau s 340 v čele. Další 340 stojí s vlakem do Lince. Můj vlak má 20 minut zpoždění a  sen o přípoji v Českých Velenicích se rozplývá. Po příjezdu pomsty ze Studénky (810) od Velenic se dáváme konečně do pohybu. Na startu máme +30 minut a jako bonus NAD v úseku Jílovice – Nové Hrady. Uklidňuje mě pohled na mechanické závory a návěstidla ve stanici Borovany a v Jílovicích. Mechanické závory jsou ještě v Nové vsi u Českých Budějovic. V Jílovicích se přesunuji do autobusu. Stojí tu dva: jeden přímý a jeden zastávkový. Můj má ceduli zastávkový, ale je přímý, o čemž svědčí přeškrtnutí slova „zastávkový“ a dopsání „přímý“. Jedná se o zájezdovou karosu s barem a televizí. Druhá televize je uprostřed autobusu a k té si také sedám. Bavím se pohledem na udiveného rakouského důchodce, který jen nechápavě kroutí hlavou. Dáváme se na cestu po malebné České Sibiři. Chvíli jedeme za kamionem a náš autobusák se ho pokouší předjet. Bohužel cesta je úzká, takže se vlečeme za kamionem i dále. Ten naštěstí po chvíli odbočuje a my se trochu rozjíždíme. Proplétání po cestách je konečně u konce a pomalu přijíždíme do Nových Hradů. Vlak je ve složení 842+050. Já usedám do přívěsu, který je značně přetopen. Na to reaguji otevřením oken. Mezitím přijíždí zastávkový autobus. S 50 minutami se dáváme do pohybu. Ještě si všímám mechanických závor v zastávce Vyšné. Zároveň vidím mechanická návěstidla ve stanicích České Velenice, Nové Hrady a na hradle Vyšné.

Bonus v Českých Velenicích je 50 minut. Pohled na tuto stanici je tristní, takový úpadek jsem už u nás dlouho neviděl. O dřívější slávě svědčí ostrovní nástupiště a existence podchodu. Bohužel všichni jdou přes koleje a nikomu z železničářů a příslušníků policie to nevadí. Na druhém nástupišti stojí můj vlak do Českých Velenic. Je složen z jedné 810. Na zdejší frekvenci to docela postačuje.

Přesně podle JŘ se dáváme do pohybu a já se těším na mechanický ráj. Hned v Nové Vsi nad Lužnicí si všímám 2ks závor na velenickém zhlaví. Další jsou v zastávce Hrdlořezy, jedny přímo v zastávce a jedny směrem na Velenice. Kompletně mechanická stanice je v Suchdole nad Lužnicí, jedinými narušiteli jsou jen světelný vjezd a předvěst od Velenic. Dokonce jsou zde i dvoje mechanické závory, jedny ve stanici a druhé na veselském zhlaví. Další podobnou stanicí je Majdalena, ta se až donedávna jmenovala Chlum u Třeboně. Nacházejí se zde i jedny závory na trati směrem na Veselí. Dva kusy jsou v Majdaleně zastávce. Dále následuje známé hradlo Majdalena, letos přejmenované na Holičky. Zde se nachází kromě mechanických návěstidel i dvoje závory. Jedny jsou na trati směrem na Veselí a druhé směrem na Velenice. Zajímavostí je, že sem není zavedena elektřina a na budově je připevněn solární panel. Až donedávna se mechanické závory vyskytovaly také v zastávce Třeboň lázně. Zde však byla postaveny závory AŽD a byla zde uvedena do provozu také nová budova. Další závory se vyskytují přímo ve stanici Lomnice nad Lužnicí. Nejpěknější závory však jsou v zastávkách Frahelž – 1 ks v zastávce a 1 ks na trati směrem na Velenice a v zastávce Vlkov nad Lužnicí, kde jsou jedny směrem v zastávce, a po jednom kusu na obě strany.

Po prohlídce mechanického ráje vystupuji ve stanici Veselí na Lužnicí. Zde stojí motorák řady 809 na Os vlaku do Jindřichova Hradce. Udivuje mě nový elektronický informační systém na dvou monitorech. Mezitím přijíždí můj osobní vlak v klasickém složení 242 + BDs + 2x Bdt. Vlak je slušně obsazen a pomalu se vydáváme směrem na Tábor. Tam jsme přesně načas a já mám v úmyslu si něco koupit na zub. Vcházím do podchodu a před nádražím registruji červenou čtyřdveřovou „čabajku“. Bohužel v potravinách je fronta jak na banány za komunistů a tak odcházím do haly. Po vstupu zůstávám jak opařený, protože po ponuré hale ani stopa. Vše je opraveno a v hale se vyjímá nové ČD centrum. Tuto idylku narušuje pouze přítomnost „proherních“ automatů na nástupišti. Frmol trošku rozhání průjezd Regionovy přes nádraží. Usedám do osobního vlaku směr Benešov u Prahy. Cesta ubíhá velmi pomalu a docela často křižujeme. Jednou s Os vlakem, pak zase s rychlíkem do Budějovic. Konečně dorážím do Benešova a při pohledu na „žabotlam“ se rozhoduji raději počkat na R do Prahy. Tento získaný čas chci využít k občerstvení. V nádražní restauraci mi na otázku „co máte teplého“ odpovídají, že pouze pivo. Proto vycházím před budovu a zpozoruji nápis grilovaná kuřata. V domnění že se bude jednat o nějakou restauraci vcházím dovnitř a zjišťuji že je to „pajzl“ 4. cenové skupiny. Dávám si tedy něco teplého a čekám až mi to paní připraví. Bohužel po 30 minutách se musím připomenout a paní se mi omlouvá že na mě zapomněla. Pomalu baštím, nemám kam spěchat. V Praze mi Ostravan ujede a mě nezbude nic jiného, než jet Silesií. Pomalu vcházím do haly a zjišťuji že můj rychlík má 30 minut zpoždění a právě vjíždí do stanice.

Ihned do něj nastupuji a po chvíli hledání usedám do prázdného kupé. Cesta do Prahy je šílená, od Strančic se posunujeme od návěstidla k návěstidlu. Nejdřív pouštíme Regionovu a pak noční R do Lince. Vlak jede poté plynule až od Vršovic. Na Hlavním nádraží je vlak kupodivu opožděn pouze o 20 minut. Čeká mě ještě dlouhá cesta do Bohumína. Ostravan stojí přistavený na druhém nástupišti a je totálně plný. Netoužím po netopících vozech Beer, a proto nasedám do jediného Bee. V Kolíně plno lidí vystupuje a ještě větší výstup je v Pardubicích. Poslední zpestření je ve stanici Uhersko, kde jedeme po koleji vedle budovy. Do Bohumína dorážíme načas.

Co dodat, je vidět že všechny železniční správy se vyvíjejí a úroveň je v každé části sítě rozdílná. Doufám,že neproběhnou avizované redukce a že se časem zase budu moci vypravit na nějakou podobnou projížďku.