© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2026
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
V této rubrice je 53 článků.
Následujícím příspěvkem se podíváme do Argentiny, konkrétně do oblasti označované jako Región Metropolitana de Buenos Aires (RMBA), která je tvořena autonomním městem Buenos Aires a zhruba 40 přilehlými departamenty, tzv. partidos. Veřejnou dopravu zde zajišťuje mimo jiné drážní doprava, kterou zde zastupují tramvaje, metro a vlaky. V prvních dvou kapitolách se podíváme na tramvajový provoz a podzemní dráhu.
Indické železnice, anglicky Indian Railways (IR), patří k největším železničním a dopravním podnikům na světě, a také k největším světovým zaměstnavatelům, který dává pravidelnou obživu přibližně 1,6 milionu zaměstancům. Ti spravují síť 64 000 kilometrů železničních tratí o několika rozchodech.
Třebaže se toho o první španělské vysokorychlostní trati napsalo i u nás v Česku poměrně dost, málokdo ví, že její součástí byla také větev vedoucí k výstavnímu areálu Expa, které se konalo roku 1992 v Seville. V článku o Avantech už padla o větvi zmínka, a proto by se hodilo vzniklý dluh splatit a její historii představit celou.
Navažme na předchozí článek o italských vysokorychlostních železnicích a pojďme se podívat, jak se po nich cestuje. O spojích Eurostar Italia Alta Velocità (zkráceně ES*AV) jsme posledně hovořili pouze v obecné rovině, nyní se jim proto budeme věnovat trošku podrobněji. Aby se tak ale mohlo stát, bylo třeba uskutečnit testovací jízdu na palubě některého ze společností Trenitalia nabízených spojů.
Hned v úvodu je nutno přiznat, že dnešní železnice většiny jihoamerických států nejsou z hlediska intenzity provozu ani jeho charakteru příliš zajímavé, a to například v dosti ostrém kontrastu s železnicemi severoamerickými. Železniční systém Peru nejsou bohužel výjimkou, a tak nám mohou spíše posloužit jako ponaučení a ukázka slepých uliček vývoje železniční dopravy a jejího postavení na přepravním trhu ve 21. století.
Dnes se podíváme na španělského osobního dopravce z jiné perspektivy, a to okem těch, kteří využívají jeho současných nadstandardních služeb. Zaměříme se na zvláštní čekárny Salas Club, které pro cestující první třídy začaly vznikat už v roce 1986. Pasažéři si v nich mohli přečíst tisk, podívat se na televizi, zavolat telefonem blízkým či přátelům, vzít si kávu nebo jiné občerstvení, aniž by přitom zaplatili jediné peso.
V polovině února, přesněji mezi čtvrtkem 13. a úterým 17. jsem uskutečnil další svoji výpravu po evropských železnicích. Tentokrát jsem se vypravil přímo do země železnici zaslíbené – do Švýcarska. Tato země je často dávána za příklad ideálního fungování železniční dopravy, především v oblastí přesnosti a jízdních řádů. Jak ale ukáže následující vyprávění, i tady se občas vyskytnou nějaké ty problémy.