• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » provoz » o současné železnici v usa

Přestože železnice v USA v době svého vzniku – v polovině 19. století – měly mnoho společného s těmi evropskými, postupem času se vyvinuly v dosti odlišný systém. Dá se říci, že minimální zásahy ze strany státu, snaha o minimalizaci vlastních nákladů a orientace na nákladní dopravu vedly ke vzniku jednoho z nejefektivnějších a nejvýkonnějších dopravních systémů, jaké vůbec v současnosti ve světě existují. Proto nebude od věci si připomenout některá základní fakta o historii železnic ve Spojených státech.

V USA jsou počátky budování železnic spjaty prakticky výhradně se soukromými investory. V období, kdy železnice měla takřka monopolní postavení na přepravním trhu osobní dopravy, se vyvinul poměrně značný systém regulací, upravujících třeba tarify a rozsah služeb. Nicméně od 30. let se postupně začíná zvyšovat konkurence ostatních druhů dopravy, především silniční. Dokončení základní sítě dálnic, vlastnictví automobilů a zavedení prvních proudových letadel do komerční osobní dopravy v 50. letech znamenalo rychlý úpadek zájmu o železniční osobní dopravu. Tomu nezabránily ani státní dotace do osobní železniční dopravy.

Nejtěžší období pro železnici pak přišlo začátkem 70. let. Železniční společnosti byly nuceny provozovat vysoce ztrátové spoje i tratě a zisky z nákladní dopravy nestačily pokrývat tyto ztráty. Mnoho společností se ocitlo na pokraji bankrotu. Prvním krokem k ozdravení železniční dopravy proto bylo vytvoření samostatné společnosti pro osobní dopravu – Amtrak vznikl v roce 1971 jako běžná obchodní společnost ve vlastnictví státu, když první krok učinil tehdejší prezident Richard Nixon, který 30. října 1970 podepsal zákon Rail Passenger Service Act, na jehož základě Amtrak vzniknul.

Přebral přibližně polovinu do té doby provozovaných dálkových spojů, zbytek byl zcela zrušen. Nadále je provozuje s podporou federálních dotací. Místní doprava je obvykle provozována jinými dopravci za účasti dotací jednotlivých států. Většina spojů je provozována na tratích původních železničních společností, kromě několika případů, kdy je Amtrak sám vlastní (Northeast Corridor /NEC/ s vlaky Acela a Metroliner). V ostatních případech platí za použití dopravní cesty vlastníkům tratí.

Železniční dálková doprava v podání Amtraku má nicméně zanedbatelný význam z hlediska dopravní soustavy USA. Z celkových výkonů se podílí na osobní dopravě jen cca 0,1 % a ve veřejné dopravě je to méně než 1%. Ostatní železniční systémy (v okolí velkých měst) dosahují v součtu vyšších výkonů. I přes federální dotace se Amtrak nikdy nevymanil ze ztráty. Kritika zaznívá především na vysoké vlastní náklady (3x vyšší na oskm než dosahuje letecká doprava). 50 % nákladů je tvořeno náklady na personál, ale kvůli silné pozici odborů a závislosti na politické podpoře se nedaří provést restrukturalizaci.

Vraťme se k nákladní dopravě – vyčlenění osobní dopravy samo o sobě nevedlo ke stabilizaci železničních společností. Začátkem 70. let tak začalo docházet k bankrotům některých z nich. Sloučením a zestátněním šesti zkrachovalých společností na severovýchodě USA vznikla společnost Conrail, neboli Consolidated Rail Corporation. Zásadní krok ovšem byl učiněn až celkovou liberalizací sektoru a srovnáním podmínek s ostatními druhy dopravy. Zákon, známý pod pojmem „Staggers Act“ a přijatý v roce 1980, radikálně omezil státní intervence v železniční nákladní dopravě. Až v té době byly vytvořeny podmínky pro vznik smluvních tarifů, přepravních podmínek a celkového individuálního přístupu k rozsahu služeb na základě dohod se zákazníky. Státní zásahy se nyní omezují fakticky pouze na schvalování slučování jednotlivých společností nebo úprav rozsahu železniční sítě.

Jak je zřejmé, železniční podniky si zachovaly v USA formu unitárních železnic, a jsou tedy v evropské terminologií zároveň dopravci a zároveň vlastníci a provozovatelé železniční infrastruktury. Z tohoto pohledu je tak důležitý pojem „trackage rights“, tedy něco jako právo přístupu na dopravní cestu cizí železnice. Obvykle se nejedná o právo dané zákonem, neboť ve většině případů jde o výsledek dvoustranných dohod mezi železničními společnostmi. Výjimkou jsou pouze situace, kdy je tato možnost dána jako podmínka při schvalování fůzí společností. Přesto se v současné době vede řada diskuzí o tom, zda-li by „trackage rights“ s jednotnými podmínkami neměly být přímo zakotveny v legislativě – podmínky pro to vytváří i „Railway Competition ACT“ z roku 2005.

Celková délka železniční sítě je nyní cca 228 tisíc km, základem je síť tzv. Class I („1. třída“) železnic – které zahrnují síť hlavních železničních tratí, doplněných množstvím lokálních tratí, vleček apod. V současnosti je vlastní sedm společností, nejvýznamnějšími jsou dnes Union Pacific, vzniklá naposledy sloučením Union Pacific a Southern Pacific (resp. koupením SP silnější UP), jíž ovšem předcházela řada dalších fůzí a BNSF, vzniklá fůzí Burlington Northern a Santa Fe. Sama Burlington Northern byla ovšem opět konglomerátem řady menších společností, který vznikl podobně jako Conrail začátkem sedmdesátých let; konkrétně šlo o sloučení společností Great Northern Railway, Northern Pacific Railway, Chicago, Burlington and Quincy Railroad a Spokane, Portland and Seattle Railway.

Nicméně to hlavní, co dělá severoamerické železnice zajímavými, jsou především výsledky v nákladní dopravě – jak výkony, produktivita, tak i podíl železniční dopravy na celkových dopravních výkonech. V tomto ohledu nechávají své evropské soukmenovkyně daleko za sebou.

Následovat bude nyní několik samostatných fotografických kapitol, věnovaných jednak zajímavějším tratím na západě USA, konkrétně ve státech Colorado, Arizona a Kalifornie, a případně samostatně i dalším oblastem železniční dopravy v USA.

Denver – Moffat tunnel – Grand Junction 12. – 13.9.2007

Tato jednokolejná trať společnosti Union Pacific (UP) překonává Skalisté hory mezi Coloradem a Utahem a ve své západní části vede podle dálnice I-70. Na této trati dominují ucelené uhelné („coal“) vlaky východním směrem do hlavního města státu Colorado Denveru, který je mimo jiné i významným „uhelným“ uzlem. Hlavní komodita je doplňována „freight“ vlaky, tedy běžnými „směskami“; vlaky kombinované dopravy („intermodal“) zde kvůli nevyhovujícím parametrům tunelů nejezdí.

Po vykřižování v nedaleké výhybně se opačným směrem smerem k Denveru vydává jeden z mnoha uhelných vlaků UP, jezdících denně po této trati. Vlak je veden celkem šesti šestinápravovými stroji, dvěma vpředu, třemi uprostřed a jedním postrkovým. Tato sestava je u těžkých amerických vlaků obvyklá; lokomotivy jsou ovládány jedním strojvedoucím pomocí bezdrátového přenosu.

Navajo 14.9.2007

Opravdovou kuriozitou v měřítku celých Spojených států je 125 km dlouhá elektrifikovaná trať z uhelných dolů Black Mesa do elektrárny v Page v severní Arizoně v rezervaci indiánského kmene Navahů (viz zde). Pravděpodobně se jedná o jedinou (nebo jednou z velmi mála) elektrifikovanou železniční trať s pravidelnou nákladní dopravou v celých USA. Tato trať navíc není nikde napojena na zbytek americké železniční sítě a slouží pouze k návozu uhlí do elektrárny. Kuriozní je i řetězovkové trolejové vedení systému 50 kV/60 Hz, zavěšené v celé trati na dřevěných (!) stožárech. Na trati panuje na první pohled poměrně slabý provoz – dvě až tři dvojice vlaků denně – ovšem je třeba si uvědomit, že každý zdejší vlak váží cca 5000 tisíc tun a tedy vydá za několik našich vlaků.

BNSF Arizona – Kalifornie 14. – 15.9.2007

Zhruba v polovině státu Arizona vede v souběhu s dálnicí I-40 velmi zatížená dvoukolejná trať společnosti BNSF, na které dominuje kombinovaná (intermodální) doprava; naopak se zde vůbec nesetkáme s uhelnými vlaky. Intermodální vlaky se zjednodušeně dají rozdělit do dvou skupin, jedny přepravující námořní kontejnery v dálkovém tranzitu (v podstatě konkurence panamskému průplavu...), a druhé přepravující vnitroamerické zásilky, tedy opět námořní kontejnery a dále výměnné nástavby a silniční návěsy. Samozřejmostí je ložení kontejnerů a výměnných nástaveb do dvou vrstev.

Okolí Las Vegas 16.9.2007

Tímto světoznámým centrem herního průmyslu prochází trať společnosti UP ze Salt Lake City do Kalifornie. Vyskytují se na ní všechny běžné typy amerických nákladních vlaků.

Zajímavostí severoamerické železnice jsou nejenom enormní délky vlaků, mnohospřeží motorových lokomotiv v jejich čele, mnohdy neuvěřitelné sklonové a směrové poměry tratí nebo krajinné scenérie, ale také to, že si dodnes podržela síťový charakter a je schopna vozovými zásilkami efektivně obsluhovat i menší zákazníky.

Ještě jednou BNSF Arizona – Kalifornie 17.9.2007

Kalifornie, trať UP kolem jezera Salton Sea 17.9.2007

Na jednokolejné trati UP z Los Angeles do El Pasa v Texasu a dále na východ panuje opět velmi silná doprava, kdy jsou hustě rozmístěné výhybny téměř vždy využity křižujícími vlaky.

San Ysidro 19.9.2007

Třetím nejvýznamnějším dopravcem v USA je po UP a BNSF kanadský Canadian National (CN). S jeho lokomotivami se lze setkat po celých Spojených státech.

Tehachapi Loop (smyčka Tehachapi) 21.9.2007

Smyčka u kalifornského města Tehachapi, ležící na trati San Francisco – Los Angeles je jedním z nejzajímavějších „úkazů“ železnice nejen v USA, ale možná na celém světě (viz zde). Trať z roku 1876, původně stavěná společností Southern Pacific zde k překonání pohoří Tehachapi Mountain využívá působivého rozvinutí trasy do řady oblouků, jemuž dominuje zmíněná smyčka. Ilustrativnější a názornější než slovní popis je jistě několik fotografií. Dnes po trati patřící Union Pacific jezdí vlaky společností BNSF i UP.

Reno a trať UP 23.9.2007

Reno, ležící na severozápadě státu Nevada, je po Las Vegas jeho druhým hráčským centrem, ovšem ačkoliv je starší, ani zdaleka nedosahuje jeho lesku. Přímo centrem města prochází dvojkolejná trať UP, což je vůbec nejstarší železnice v USA, spojující oba oceány již od roku 1868 (viz zde). Železnice zde vedla až do roku 2005 úrovňově a křížila několik městských komunikací řadou přejezdů (a také procházela několik budov, hlavně nadzemních garáží...). Tento stav silně připomínal okolí stanice Mladá Boleslav město. I zde v Renu bylo použito obdobné řešení problému zahloubením tratě ve stávající stopě včetně osobní železniční stanice. Ta je ovšem využívána pouze dvakrát denně pro jednu dvojici vlaku Amtrak „California Zephyr“, který jezdí v trase Chicago – Oakland (San Francisco). Původní vzhled tratě ve městě je k nahlédnutí například zde.

Dále do Kalifornie trať pokračuje podél dálnice I-80 přes průsmyk Donner Pass, na americké poměry velmi neobvyklý je zde levostranný provoz.

Trať v kaňonu řeky Feather – Feather River Railway 23.9. – 24.9.2007

Tato trať, vedoucí kaňonem řeky Feather byla vybudována až počátkem 20. století společností Western Pacific jako konkurenční projekt k jižněji vedené trati Union Pacific (viz výše). Později byla u Keddie postavena odbočka severním směrem. Po několika fůzích se tato trať dostala též do vlastnictví UP a odbočka k BNSF; úsek od odbočky západním směrem do vnitrozemí Kalifornie je dnes používán oběma společnostmi. Větší význam má pro BNSF, která se díky ní může dostat ze severozápadních oblastí USA k San Franciscu. Pro UP slouží jako záložní trasa k trati přes průsmyk Donner Pass, hlavně pro vlaky s kontejnery ve dvou vrstvách, které po zmíněné dvojkolejné trati neprojedou. A v neposlední řadě slouží k obsluze místních nákladišť, jako je například pila v Quincy.

Na části trati pod Keddie panuje o poznání silnější provoz, neboť zde jezdí i vlaky BNSF. Rozlučme se proto s „americkými náklaďáky“ kratším fotoseriálem průjezdu „freightu“ BNSF kaňonem řeky Feather. A kdyby čtenáři snímky náhodou něco připomínaly, tak vězte, že trať Praha – Davle – Čerčany – Světlá nad Sázavou nedostala od trampů a jiných romantiků svou přezdívku náhodou...