• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » tratě » úzkokolejky na fríských ostrovech

Je teplý večer, jeden z nemnohých toho léta. Malý Honzík sedí s mámou v kuchyni panelákového bytu v jednom severočeském městě a chlubí se svým výtvorem. Je to mapa ostrova uprostřed moře, nakreslená tužkou a barevnými pastelkami na zadní nepotištěnou stranu listu starého nástěnného kalendáře z roku 1984. Ostrov má několik kilometrů na délku i šířku. Uprostřed městečko, v zátoce přístav, kam připlouvá několikrát denně osobní loď z neznámé pevniny, na břehu písečné pláže. Potom ještě pár vesnic i osamělých domků, u nich políčka, louky a pastviny s kravičkami a koníky, naznačenými jen malou hnědou tečkou. Přístav s městečkem i vesnicemi spojuje železniční trať. Pro vlaky dokonce vymyslel jízdní řád. Naopak silnice na ostrově žádné nejsou. Auta sem totiž nesmějí. Mají tu jen cesty pro kola anebo se chodí pěšky.

Tušil snad tehdy, že ostrovy podobné těm, jaké si vytvořil ve své fantazii, skutečně existují a že poté, co doma na zdi vymění dalších třicet kalendářů, se na ně dokonce sám podívá?

Langeoog

Je teplý večer, jeden z nemnohých toho léta. Nacházíme se uprostřed kraje zvaného Friesland, ve spolkové zemi Nieder Sachsen (Dolní Sasko) na severu Německa, nějakých šest kilometrů od břehu Severního moře.Na kostelní věži městečka Esens odbíjí desátá, ale v polovině července touto dobou ještě není tma, teprve se šeří. Na nádraží, vlastně koncovou zastávku s jedinou kusou kolejí, odkud lze příkladným způsobem „hrana-hrana“ přestoupit na několik místních autobusových linek, přijela tmavomodrá dvoudílná jednotka Lint společnosti NordWestBahn, z níž vystoupila zhruba dvacítka pasažérů přibyvších z Oldenburgu či Wilhelmshavenu.

Večer už ale žádné autobusy nejezdí. Poutník, který sem dojel regionálními vlaky přes celé Německo, se rozhlédne, nasaje vzduch s vůní blízkého moře a vydává se přes městečko a po cyklostezce podél silnice půlnočním směrem. Cestou přespí v dřevěném přístřešku pro cyklisty, k ránu pak doputuje do malého přístavního městečka Bensersiel. Zde zakoupí zpáteční lístek na první loď (v neděli odplouvá až kolem 8. hodiny, ostatní dny již v 6.40), která jej doveze na 10 kilometrů vzdálený ostrov Langeoog. V místním přístavu už čeká tak trochu kýčovitý vláček, odvážející cestující do městečka v severní části ostrova.

Drážka o metrovém rozchodu měří asi 2,6 km a pendlují po ní dvě soupravy tvořené 5–6 pestrobarevnými vagónky (dva, řazené uprostřed, jsou přizpůsobené pro vozíčkáře), jedním plošinovým vozem pro přepravu kontejnerů, jimiž se převážejí i větší zavazadla, a malou motorovou lokomotivou Schöma na každém konci (v přístavu už po přestavbě kolejiště nelze objíždět).

Původně byla trať, provozovaná od roku 1901 jako koněspřežka, o něco delší (3,5 km); v dieselové trakci a současné podobě existuje od roku 1937, když předchozího roku byla vážně poničena během prudké bouře.

Vozový a lokomotivní park disponuje pěti dvounápravovými lokomotivami a deseti čtyřnápravovými osobními vagony z let 1993–95, k nimž byly o desetiletí později pořízeny ještě dva vozy s možností přepravy imobilních občanů, dále dvě posunovací lokomotivy, dva kontejnerové a dva plošinové nákladní vozy a jeden pomocný nákladní vůz. Další vozy byly po zastavení nákladní dopravy (udává se k 30. 4. 2008) odprodány.

Vlaky zajišťují přípoje od každé lodi, která jezdí v letní sezóně zhruba po dvou hodinách. Jízdní řád a ceník zde

Podle potřeby – pokud je loď plná – jedou i dva vlaky za sebou. Jízdné je v ceně lodního lístku, takže teoreticky by se člověk mohl vozit celý den.

Samotný ostrov je, ostatně jako většina ostatních, podlouhlého tvaru; na mapě vypadá trochu jako pistole. Od jihu na sever měří jen zhruba 2–3 km, zato od západu na východ asi patnáct. V podstatě se jedná o písečnou dunu, jejíž část je porostlá lesem, zbytek tvoří pastviny. Krom možnosti koupání na rozlehlé veřejné pláži lze projít naučnou stezku v západní části ostrova.

Samo městečko má lázeňský status, jako lázně funguje jeho severozápadní část, naopak jižní polovinu obývají převážně rezidenti, jichž je v současnosti na ostrově hlášeno asi 1 700 (před třiceti lety jich tu žil skoro dvojnásobný počet).

Třebaže většina Němců, potažmo středoevropské populace, upřednostňuje pro letní rekreaci oblast Středozemí, na Langeoogu stejně jako na ostatních Fríských ostrovech prameny udávají až 200 dní ročně se slunečným počasím a nenáročný turista zde může vyžít levněji než v třeba přelidněných letoviscích Chorvatska.

Spiekeroog

Po návratu na pevninu se poutník z Čech v odpoledních hodinách téhož dne přesunul z Bensersielu asi 10 kilometrů po silnici do dalšího přístavního městečka Neuharlingersiel. Zde se lze ubytovat v kempu, nacházejícím se mezi pobřežní hrází a hlavní ulicí. Je tu ale poněkud rušno a ve vrcholné sezóně také těsno. V zátočině opodál se rozkládá malebný a starobylý přístav, na něj pak navazuje přístav nový, z něhož odplouvají lodě na druhý ostrov zvaný Spiekeroog.

Na rozdíl od Langeoogu je lodní spojení na Spiekeroog, kde žije asi 750 obyvatel, zajišťováno v letní sezóně jen asi 3–4krát za den (přes zimu jen jednou nebo dvakrát denně) a to pokaždé v jiné hodiny. Předem lze vyhledat zde.

Časy jsou odvislé od přílivů a odlivů, neboť na rozdíl od trasy na Langeoog zde není dost hluboká plavební dráha. Ostatně celé moře mezi pobřežím a pásem ostrovů je velmi mělké – říká se mu wattové; německy Wattenmeer.

Pokud se stihnete vrátit týž den, měla by zpáteční jízdenka stát 19,90 Euro; pokud ne, zaplatíte o 10 Euro víc (sám poutník ale loni platil asi 35 Eur).

Také na Spiekeroogu spojovala přístaviště s městečkem „metrová“ železnice o délce asi 3,5 km. Až do roku 1949 se jednalo o koněspřežku, poté byli koně nahrazeni dieselovými mašinkami. Provoz dráhy ale skončil roku 1981 v souvislosti s vybudováním nového přístavu v blízkosti městečka, kam se nyní dá dojít pěšky po širokém chodníku. Zde je nutno připomenout, že ani na jednom z navštívených ostrovů není povolen provoz aut. Takže pravý ráj pro milovníky přírody a romantiky vůbec.

Bez kolejové dopravy ale Spiekeroog není. Od roku 2005 zde jako místní atrakce funguje asi kilometrový úsek muzejní koněspřežky. Ta je v provozu během sezóny, avšak jen v odpoledních hodinách. Jelikož poutník sem připlul až večer, nafotil si aspoň nádraží s „depem“, v němž se poklidně popásaly „trakční jednotky“. Podél trati, lemované množstvím „koblih“ – díky čemuž musel odhánět množství much a jiného hmyzu – prošel až na druhý konec a dále šlapal po někdejší trase mezi písečnými dunami k bývalému přístavišti. Ještě před ním se ale nachází kemp (který lze vidět už z lodi; kdysi u něj bývala zastávka příznačně zvaná Zeltplatz), kde se romanticky založení jedinci mohou levně ubytovat na jednu i více nocí dle libosti a času.

Wangerooge

Po návratu na pevninu příštího dopoledne vedla poutníkova cesta opět podél pobřeží – nejprve po asfaltovém chodníku podél silnice, poté přímo podél a nakonec po vrcholu pobřežní hráze do následujícího přístavu Harlesiel, odkud se dá dopravit na třetí „vláčkový“ ostrov Wangerooge. Jako lákadlo před odbavovací halou přístavu stojí starší osobní vagónek a motorová mašinka.

Možná jste zaregistrovali, že většina sídel obsahuje slovo „siel“ – obdoba vnitroněmeckého „Dorf“. Na mysl se dere etymologická souvislost s ruským „selo“, což by poukazovalo na slovanské osídlení, ale třeba jde o mylný dojem? Ostrovy se pro změnu nejmenují „Insel“, ale „oog“. Stejně jako nářečí, i celý kraj jako by ani nepatřil k Německu – má v sobě kus Holandska (kam to nakonec není daleko) a kus Dánska, samotné souostroví se ostatně táhne podél všech těchto tří států (Západofríské ostrovy patří k Nizozemí, Východofríské k Německu a o Severofríské se dělí Německo a Dánsko).

V Harlesielu je velký kemp přímo u přístavu. Poutník opět sestavil svůj stan, jenž oproti těm sousedním působí miniaturním dojmem, a jelikož předešlou noc docela hustě pršelo, nechává jej doschnout. Sám se zatím vydá podél vodního kanálu do sousedního městečka Carolinensiel. Z mapy mezitím zjistil, že i sem kdysi vedla kdysi železnice – jedna z hlavních ulic totiž stále nese název Bahnhofstrasse. Trať, jež odbočovala ve stanici Jever, měřila 20 kilometrů a osobní doprava zde byla ukončena roku 1988, o dva roky později byla dráha snesena a zčásti přestavěna na cyklostezku a cestu pro pěší. Koncový úsek před přístavem Harle je součástí pastviny; ovce se poklidně pohybují po náspu mezi cyklisty a nerozpakují se znečistit svými výměšky dlažbu.

Na pravé straně se nachází i malé letiště, odkud se dá doletět i na ostrov Wangerooge. Suchozemec ale raději dá přednost lodi a to nejen z cenových důvodů; plavba je samozřejmě zážitkem. Z paluby se vedle spousty ptactva dají zahlédnout i „Seehunde“ čili tuleni. Také na Wangerooge je jízdní řád určen dobou přílivů a odlivů. Stáhnout si jej můžete zde.

Dráha na Wangerooge je asi nejzajímavější z dosud dochovaných „Inselbahnen“. Její provoz byl zahájen roku 1897, na rozdíl od ostatních ale od počátku fungoval v parní trakci. Jako jediná je dosud provozovaná DB AG a vedle osobní tu stále funguje i nákladní doprava – krom přepravy kontejnerů s náklady místních obchodníků nebo zavazadly turistů se využívá i k převozu odpadů. Sběrný dvůr má dokonce samostatnou vlečku.

Od nádraží východním směrem pokračovala v minulosti další trať do východního přístavu, dlouhá přes 5 kilometrů. Její zbytek slouží v současnosti k odstavení mnoha vysloužilých nákladních vozů. Ze všech stanic a tratí navíc v minulosti vycházelo více jak dvě desítky krátkých vleček.

Lze připomenout, že od poloviny 19. století měl ostrov značný vojenský význam. Během obou světových válek zde byly základny vojenského námořnictva (Mariny), jejíž stav dosahoval až 5 000 mužů. Během druhé války přibylo i letectvo, které mělo tvořit předsunutou ochranu pro válečný přístav Wilhelmshaven, vzdálený odtud jen asi 30 kilometrů. Není proto divu, že ke konci války byl ostrov opakovaně vystaven bombardování spojeneckými silami. To ze samého konce války, 25. dubna 1945 citelně poškodilo i místní železnici a na několik let přerušilo zdejší provoz.

Nynější síť má dvě větve, na té severní ale funguje doprava jen sporadicky (osobní v sezóně jen na objednání). Rozchod kolejí je opět 1 metr. Svezení je rovněž v ceně lodního lístku, denní jízdenka přijde na 21,90 Eur, k čemuž si tu účtují ještě lázeňský poplatek (2,50 Eur pro dospělého). Pokud se chcete zdržet déle, stojí zpáteční lístek 33 Eur.

Provozu dnešních dnů dominují opět červené lokomotivy Schöma z konce 90. let 20. století (dva kusy), jež tahají osobní vlaky tvořené obvykle pěticí čtyřnápravových osobních vozů s otevřenými plošinami (jeden z nich má služební oddíl), k nimž se podle potřeby přivěšují plošinové vozy pro přepravu kontejnerů. Druhá dvojice o něco starších strojů z roku 1990 slouží jako záloha.

Městečko, kde bylo ke konci roku 2013 hlášeno necelých 1 300 stálých obyvatel, i celý ostrov lze shlédnout ze starého majáku stojícího dvě minuty cesty od nádraží, v jehož útrobách se nachází i expozice o historii ostrova včetně místní dráhy.

Celé území ostrova je dnes přísně chráněné, návštěvníci se smějí pohybovat jen po vymezených cestách. Jako ideální dopravní prostředek tu slouží jízdní kolo, které si lze vypůjčit např. v půjčovně u nádraží anebo při ubytování v některých hotelích či penzionech Nákladní dopravu pak zajišťují malé elektromobily.

Od července 2009 je celé souostroví součástí světového přírodního dědictví UNESCO.

A ještě je tu ostrov Borkum

Jedná se o největší a nejzápadnější z východofríských ostrovů, tvořící rozhraní Severního moře a delty Emže (neplést s Temží; německy Ems, holandsky pak Eems), s drážkou o rozchodu 900 mm a délce 7,5 kilometru. Dosažitelný je lodí z města Emden. Jeho návštěvu si ale necháme někdy na příště. Nejlepší je stihnout ji ještě před začátkem letních prázdnin v Dolním Sasku (v roce 2015 začínají 23. července a trvají do 2. září).

Pro úplnost ještě ve stručnosti připomeňme existenci dalších dvou východofríských ostrovů, kde v minulosti existovala drážní doprava: Prvním byl Juist, na nějž je spojení lodí z přístavu Norddeich (přímo do přístavu vede hlavní trať, kde končí vlaky kategorie IC z Lipska a dále vlaky RE z Brém), na němž od roku 1898 fungovala „metrová“ drážka dlouhá 2,8 km, jež však byla zrušena roku 1982. A potom tu byla kratičká drážka na ostrově Baltrum (západně od prvně navštíveného Langeloogu), o rozchodu jen 600 mm a délce asi 600 metrů, zrušená rovněž v 80. letech.

Další informace o všech fríských ostrovních dráhách (existujících i již zrušených) nabízejí (pochopitelně v němčině) stránky inselbahn.de.