• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » ostatní » vodní doprava » ponorková základna st. nazaire

Na stránkách K-reportu se s námořní tématikou nesetkáváme příliš často a s vojenskou tématikou také ne – výjimku tvoří zřejmě jen články o vlečce v Sudoměřicích u Bechyně (viz například zde), případně o takzvané Železnici smrti na pomezí Thajska a Barmy (viz zde). Proto berte následující příspěvek, kombinující obě zmíněná témata, jako drobné zpestření zaběhnuté a tradiční dopravní tématiky.

Jednou ze zbraní, na kterou vedení hitlerovské „Třetí říše“ nejvíce spoléhalo, byly ponorky. Ponorkové loďstvo hrálo v Německu mnohem významnější roli než u jiných bojujících armád druhé světové války a v prvních fázích tohoto konfliktu, zhruba do roku 1942, skutečně naděje do něj vkládané splňovalo. Hlavním působištěm německých ponorek té doby byl severní Atlantik, kde úspěšně narušovaly námořní zásobování bojující Británie ze Severní Ameriky (USA a Kanady). Něco o historii této válečné kapitoly lze nalézt například zde.

Dieselelektrické ponorky, jakožto velmi složitá zařízení, vyžadovaly náročnou údržbu a také rozsáhlé „lidské zdroje“. Proto byly Německem budovány na pobřeží Atlantiku ponorkové základny včetně betonových ponorkových bunkrů, dimenzovaných tak, aby odolaly leteckému bombardování. Těchto základen byla zejména ve Francii vybudována celá řada, konkrétně v Lorientu, La Rochelle, La Pallice, Brestu, Bordeaux a St Nazaire. Právě posledně jmenovaná, ležící na břehu Biskajského zálivu u ústí řeky Loiry, byla jednou z nejvýznamnějších.

Vlastní přístav St. Nazaire byl budován od roku 1856, když přístav v Nantes, ležící dále ve vnitrozemí proti proudu řeky Loiry, přestal vyhovoval rostoucím nárokům na transatlantickou dopravu. Od roku 1858 byly ze St. Nazaire vedeny pravidelné námořní linky do Střední Ameriky (neboli jak se tehdy říkalo „Západní Indie“), jmenovitě do Panamy, Mexika a Francouzské Guayany. Tyto linky provozovala takzvaná „Compagnie Générale Transatlantique“ a St. Nazaire bylo v té době druhým největším francouzský atlantickým přístavem (po Le Havre). Konec tohoto rozkvětu znamenalo období po první světové válce a hospodářská krize po roce 1929. Definitivní ránu původnímu transatlantickému přístavu zasadila druhá světová válka a změna přístavu na zmíněnou ponorkovou základnu. Po válce nastalo ještě poslední krátké vzepětí, ale to už byla jen labutí píseň osobní transatlantické námořní dopravy a provoz zdejší poslední transatlantické linky byl ukončen v roce 1950. Dnešní moderní nákladní přístav St. Nazaire – Nantes se rozkládá podél břehu řeky Loiry mezi těmito dvěma městy a s někdejším přístavem St. Nazaire nemá příliš společného.

V červnu roku 1940 byl tedy skomírající přístav St. Nazaire okupován německou brannou mocí a byl ihned vybrán jako místo nové ponorkové základny. Její budování bylo zahájeno v lednu 1941 a trvalo v několika etapách až do prosince roku 1942. Vzhledem k potřebné odolnosti stavby bylo použito celkem 480 000 m³ betonu a na stavbě pracovalo najednou několik tisíc dělníků „dodaných“ Todtovou organizací. V první fázi stavby bylo založeno všech čtrnáct krytých doků, hlubokých 12 metrů, které ale byly dokončovány postupně. V dalších fázích během roku 1942 byla stavba postupně dokončována a byly vybudovány opravárenské dílny, kanceláře a ubikace pro posádky kotvících ponorek. Celá stavba je 301 metrů dlouhá, 130 metrů široká a 18 metrů vysoká. Průměrná síla zdí je 3,5 metru a tloušťka stropní desky činí 4 metry. V roce 1943 bylo na vjezdu z řeky Loiry do přístavního bazénu vybudováno kryté betonové zdymadlo, které mělo krýt vplouvající a vyplouvající ponorky před leteckýcmi útoky.

Základna byla domovem dvou ponorkových flotil, od počátku 6. ponorkové flotily a od roku 1942 pak i 7. flotily. Ze čtrnácti doků bylo pět možno využít jako suché pro rozsáhlejší opravy ponorek. Celá stavba dále zahrnovala 62 dílen pro opravy a montáž torpéd, motorů (dieslových i elektrických), svařovny nebo optické dílny pro údržbu periskopů. Díly pro tyto opravy byly odebírány z 97 skladů a na chod celého tohoto gigantu bylo dohlíženo ze 150 kanceláří. Zázemí pro důstojníky a mužstvo kotvících lodí zajišťovalo 92 ubytovacích místností.

První ponorkou, která využila „služeb“ tohoto kolosu byla U 203, která na základnu dorazila 30. června 1941. Mezi hosty, vítajícími tuto první ponorku nechyběl admirál Karl Dönitz a vedoucí pracovní služby dr. Fritz Todt. 27. března 1942 byl na dok podniknut úspěšný útok britských Commandos, při kterém bylo několika výbuchy poškozeno vnitřní zařízení.

Od června 1944, kdy došlo k úspěšnému vylodění spojenců v Normandii bylo území Francie celkem rychle a plynule osvobozováno. Jedinou výjimku tvořila právě města s ponorkovými základnami, která nebyla dobývána a která vytvářela německé kapsy na osvobozeném francouzském území. Němci ovládané území kolem St. Nazaire vytvářelo okruh zhruba třiceti kilometrů jižně i severně od ústí Loiry. Teprve 10. května 1945 se německá posádka v počtu 28 000 mužů v čele s generálem Junckem vzdala spojencům. O den později, 11. května 1945 vstoupili spojenci do zcela zničeného města, kde prakticky jedinou nepoškozenou stavbou zůstal ponorkový bunkr. V ponorkové základně se zmocnili jedné ponorky U 510 třídy IX, tankeru, nemocniční lodi „München“, dvou minonosek, dvanácti minolovek, deseti remorkérů a patnácti hlídkových člunů. Ponorka U 510 byla později začleněna do flotily francouzského námořnictva pod jménem „Commandant Bouan“. 23. července 1945 navštívil trosky města a přístavu i Charles de Gaulle, tehdejší předseda francouzské vlády a pozdější prezident Francie.

Hned v létě 1945 byl zpracováván projekt demolice ponorkové základny, který pro své vysoké náklady (478 000 tehdejších franků) a nutnost silných destrukčních explozí, které by ohrožovaly okolí až do okolí 400 metrů, nebyl nikdy realizován. V poválečné době bylo vybudováno nové město St. Nazaire s jiným uspořádáním ulic, a tak jedinou připomínkou válečné historie města zůstává nezničitelný a nevyužitelný ponorkový bunkr, který se možná stane věčným jako egyptské pyramidy a bude ještě velmi dlouho připomínat krátký Hitlerův sen o tisícileté německé říši.