© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2024
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
V následujícím článku se pokusíme rozebrat veškerou osobní drážní dopravu, která je momentálně v jihoamerickém Chile v provozu. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o téma ležící na samém okraji zájmů českých čtenářů, bude tentokrát článek netradičně velmi stručný a ani nebude příliš zasahovat do historie, které je Wikipedia (byť ne ta česká) beztak dost plna. Až na malé výjimky nebude chybět ani bohatá obrazová příloha, a tak ve výsledku text nabude spíše formy reportáže. Přijměte tedy pozvání na slunný jih a svezte se s námi moderními vozy metra, historickými trolejbusy, legendárním kolejovým autobusem, second-handovými španělskými vlaky či dechberoucími lanovkami.
Pokud jde o železnice, bývala chilská síť poměrně hustá (své maximální délky dosáhla již ve 30. letech, když se zastavila na více než 8 000 km), avšak podobně jako v Argentině proběhlo i u Pacifiku masivní rušení tratí, a tak dnes můžeme z hlediska územního pokrytí hovořit o stavu spíše bídném, ne-li tristním. Cestujícím je k dispozici jednak severojižní páteřní trať Santiago – Puerto Montt, jež je však momentálně osobní dopravě určena pouze v úsecích Santiago – Talca – Chillán a Victoria – Temuco, jednak přípojná úzkokolejná větev Talca – Constitución a metropolitní síť v oblasti města Concepción zvaná „Biotrén“.
Nákladní vlaky jsou vypravovány do mnohem většího počtu destinací, neboť se nemusejí tolik spoléhat na státní dotace a zpravidla si na sebe i samy vydělají. Přepravovány jsou po kolejích obvykle nerostné suroviny, dřevo, ale také kontejnery a tekuté náklady. Procentuální podíl železnice při přepravě nákladů v Chile je ale marginální a trvale se pohybuje pod hranicí 5 %.
Mapa železniční sítě v Chile. Allen Morrison, Electric transport in Latin America |
Tramvajová doprava v Chile v současnosti neexistuje, v minulosti ale byly vybudovány sítě ve více než 30 městech, ve kterých ještě dnes zůstávají na řadě míst památky v podobě kolejí či sloupů trakčního vedení. Mnoho z tramvajových provozů bylo animálního charakteru (koňky), našli bychom ale i tramvaje na bateriový, benzínový nebo parní pohon. Nemalé procento provozů bylo spíše pokusného charakteru a většina z nich zanikla ještě před druhou světovou válkou. Neznamená to ale, že tramvaj dostala v zemi definitivní stopku, k roku 2014 je totiž po celém Chile evidováno zhruba 10 projektů na zavedení moderní tramvajové dopravy, přičemž jako nejreálnější se jeví zřízení tramvajového provozu v obci Las Condes, která je dnes de facto západní součástí hlavního města Santiaga.
Lanových drah je v Chile nemálo a nemohou za to jen zimní střediska, která se v poslední době těší čím dál větší popularitě. V našem příspěvku se zaměříme na Valparaíso a Santiago, kde byly vybudovány hotové skvosty, jež až na výjimky nebyly původně určeny turistickým účelům. Zmínit ale musíme i novou pozemní lanovou dráhu ve městě Curicó, jejíž stavba se vleče již několik let a u které navíc kvůli politickým a ekonomickým důvodům není vůbec jisté, zda se ji ještě někdy podaří dokončit.
Valparaíso a Santiago budeme dnes skloňovat velmi hojně, protože se do nich zavedly i podzemní dráhy. V obou případech je však nutno slovo „podzemní“ brát trochu s rezervou, protože ve Valparaísu je velká část metra povrchová a v Santiagu dokonce nadpovrchová.
V českém prostředí jsou trolejbusy považovány za drážní vozidlo, a tak nesmí v našem výčtu chybět. V Chile se podařilo po válce vybudovat dvě trolejbusové sítě, a jak si už čtenář asi domyslí, byla jedna z nich v hlavním městě a druhá v přímořském letovisku Valparaísu. Zatímco tu první se ani přes resuscitaci na počátku 90. let nepodařilo udržet, ta druhá je v provozu dodnes.
Text je rozdělen do následujících kapitol:
Příměstská železniční doprava kolem Concepción, třetího největšího chilského města, to je Biotrén. První vlaky v systému vyjely v roce 1999, později byla síť rozšířena a pořízeny second-handové elektrické jednotky španělské provenience. Pod názvem Corto Laja je vypravováno několik spojů podobného charaktetu do vzdálenějšího města Laja.
Na téměř devadesátikilometrové úzkorozchodce metrového rozchodu spojující 200tisícovou Talcu s nevelkým pobřežním městem Constitución dnes už jezdí pouze „kolejové autobusy“, odtud buscarril. Trať, nedávno prohlášená za kulturní památku, se pyšní několika odvážnými mosty a krásnými výhledy na řeku Maule a v ní odrážející se okolní hory.
V této kapitole si přiblížíme dvě lanové dráhy v hlavním městě Chile. Pozemní lanovka už téměř 90 let jezdí na vrchol San Cristóbal v „Metropolitním parku“. Tamtéž vede i neprovozní visutá kabinková dráha z roku 1980.
Více než 30 pozemních lanovek v jednom městě? Tím se na celém světě mohlo chlubit jedině chilské Valparaíso. V pobřežním městě postaveném na velmi členitém území je dodnes v provozu kolem deseti lanovek, mnoho již neprovozních je v pitoreskních zákoutích města stále k nalezení.
S pěti linkami a více než 100 kilometry délky se jedná o druhou nejdelší síť v Latinské Americe. V Santiagu nalezneme jak klasické metro na kolejnicích, tak linky s pneumatikovým systémem. Na síti se nachází jak podzemní, tak pozemní i nadzemní úseky.
Pod názvem Merval se skrývá 43 kilometrů dlouhá železniční trať mezi Valparaísem, Viñou del Mar a Limache, která se v roce 2005 dočkala prakticky znovuzrození: došlo k rozsáhlým rekonstrukcím infrastruktury, částečnému zahloubení a pořízení zbrusu nového vozového parku.
Příměstská železniční doprava v Santiagu na páteřní severojižní trati se skrývá pod názvem Metrotrén. Doprava v režii repasovaných elektrických španělských jednotek se chystá na velké změny v podobě rozšíření infrastruktury a nákupu nových vozidel.
Doprava na zmíněné hlavní trati dále od Santiaga je symbolizována dálkovými vlaky TerraSur v úseku Santiago (Alameda) – Chillán obsluhovanými elektrickými jednotkami a regionálními motorovými spoji v úseku Victoria – Temuco, které jsou už jen stínem železniční osobní dopravy na jihu Chile.
Trolejbusy jako náhrada tramvajové dopravy začaly ve Valparaísu jezdit v padesátých letech, prožily si období rozmachu i úplného zastavení provozu. Dnes je v provozu jedna linka, provoz je chráněn jako národní památka a v provozu je široká škála původních (až z roku 1947), tak i second-handových vozů například ze Švýcarska.
Tímto krátkým příspěvkem jsme zběžně prozkoumali momentální stav osobní drážní dopravy v Chile. Subjektivně možno říci, že kvalita chilské drážní dopravy je na latinskoamerické poměry spíše nadprůměrná, což je však zčásti dáno také tím, že je zde pokrytí drážní dopravou velmi řídké. Zatímco třeba v sousední Argentině desetimiliardové investice do nového vozového parku neznamenají ve vztahu k tamní rozsáhlé kolejové síti prakticky nic, v Chile je uděláno mnoho muziky i s několika málo miliardami. Na druhou stranu je však zase třeba přiznat, že v Chile dbají o údržbu vozového parku daleko svědomitěji, než bývá v jihoamerických končinách zvykem, a ani cestující jej neberou jako místo, kde se je třeba „vyřádit“, proto je jízda v chilských drážních dopravních prostředcích více méně příjemným zážitkem. Pro více informací doporučujeme anglicky či španělsky hovořícím čtenářům vynikající stránky Allena Morrisona.
My se už do Chile více nevypravíme a vrátíme se namísto toho do Evropy, kde na nás ještě jednou, a tentokrát už naposledy, čeká Pendolino.
Autor děkuje za spolupráci společnosti Trolebuses de Chile S.A.