• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » cestování » vlaky a hromadná doprava v okolí australského perthu

Na přelomu září a října 2005 jsem měl příležitost navštívit západoaustralské hlavní město Perth (1,4 miliónu obyvatel) a jeho okolí. Během dvou týdnů jsme s kolegou procestovali nejen město a některé národní parky, ale také navštívili muzejní provoz dvou železničních spolků, které provozují historické soupravy. Pro cestování jsme namísto obvyklejšího pronájmu auta dali přednost místní veřejné městské dopravě provozované v síti Transperth. V první části článku popíši stručně systém veřejné dopravy v Perthu, který zahrnuje městskou železnici, autobusy a trajekty. Ve druhé části to budou dojmy z parních jízd společnosti Hotham Valley Tourist Railway a výletní úzkorozchodné železnice Bennett Brook Railway v národním parku Whiteman.

Městská hromadná doprava v síti Transperth

Po příletu na mezinárodní letiště v Perthu s poměrně malým terminálem bylo nutné najít dopravu do centra vzdáleného asi 16 km, kde se nacházel také náš hotel. Z mezinárodního terminálu jsou prakticky pouze dvě možnosti dopravy, taxi nebo Airport City Shuttle, což je mikrobus s návěsem pro zavazadla, tedy takový hromadný taxík. Zvolili jsem druhou možnost, která je levnější než taxi, ale ne příliš, zpáteční jízdenka stojí 26 AUD (tehdejší kurz 1 AUD za 18,50 CZK). Mikrobus naloží cestující a v centru, kde je většina hotelů, je pak rozveze do těch jejich. Zpáteční jízdu lze objednat na nepřetržité telefonní lince na požadovaný čas. Letiště v Perthu má také domácí terminál, který je asi o 5 km blíže centru a zajíždí na něj mimo uvedených mikrobusů také linka autobusu 37 sítě Transperth. Vlaky k letišti zatím nezajíždí, což je škoda vzhledem k velmi výhodné poloze hlavního nádraží přímo v centru města. Síť městské železnice se však stále buduje a lze předpokládat, že časem dojde i na tuto linku.

Nyní již k vlastnímu systému hromadné dopravy ve městě. Jak už je to v současnosti ve velkých městech tohoto typu obvyklé, většina obyvatel využívá individuální dopravu vlastními automobily, což je také značnou zátěží pro ulice města. Perth sice vybudoval rychlý dopravní průtah městem tzv. Freeway, přesto si i tu státní orgány uvědomují potřebnost kvalitního systému veřejné dopravy ve městě a regionu. Městská hromadná doprava, jejíž síť je provozována pod patronací Public Transport Authority (PTA), se značkou Transperth zahrnuje páteřní síť městských vlaků, dále autobusy a trajekty. Především v posledních letech se značně investovalo do sítě městských vlaků, která zahrnuje 4 hvězdicově se rozbíhající linky, pátá – podzemní (MetroRail) – do Rockinghamu se v současnosti buduje a měla by být v provozu v roce 2007. Hlavní nádraží (Perth City) se nachází přímo v centru města se zachovanou historickou, i když značně modernizovanou nádražní budovou. Na nádraží je velmi živo, doprava vlaky je velmi rychlá, spolehlivá a hojně využívaná také místními. Z nádraží vyjíždí prakticky pouze městské osobní vlaky. Jedna krátká kusá kolej je určena vlakům Transwa, což je síť dálkové dopravy v jižní části Západní Austrálie. Zahrnuje vlaky vysoké kvality tvořené krátkými dieselelektrickými jednotkami a autobusy. Dálkové vlaky však jezdí jen velmi řídce, do větších destinací, např. Pinjarry, jen dvakrát denně. V Perthu dříve jezdily také tramvaje (1899 – 1958) a trolejbusy (1933 – 1958), tento druh dopravy byl posléze vytlačen individuální automobilovou dopravou a autobusy. Po městě jezdí okružní turistické vyhlídkové linky autobustramvají, což jsou v podstatě skříně připomínající historické tramvaje na pneumatikách a zřejmě mají symbolizovat zašlou slávu tramvajových linek Perthu a přilehlého Fremantlu. Tento výtvor však působí velmi kýčovitě. Skutečný provoz historických tramvají zajišťuje organizace Perth Electric Tramway Society na své trati ve Whiteman národním parku.

Ale zpět současnému provozu. Městské vlaky jsou tvořeny moderními elektrickými soupravami Bombardier. Starší typ souprav pochází z poloviny devadesátých let. Jednotky jsou čisté a mají dostatečnou kapacitu, prakticky vždy v nich byly i ve špičkách volná místa k sezení, čemuž napomáhal i velmi krátký interval 5 až 10 minut. Informační systém se skládá z hlášení zastávek, v nových jednotkách také s displejem, který ukazuje jednotlivé zastávky. Jednotky jezdí na vhodných úsecích rychlostí až 130 km/h. Rozchod je typický pro Západní Austrálii 3' 6“ (1066 mm), trakční napájecí soustava 25 kV/50 Hz. Stanice vlaků jsou čisté, většinou bezbariérové a často hlídané kamerami, obvyklá jsou WC zdarma. Vandalismus se projevuje i zde, avšak díky hlídání a brzkému odstraňování škod není tak výrazný, jak jsem zvyklí u nás. Počmárané zdi a sloupky zastávek lze spatřit ojediněle. Naopak poškrábaná okna ve vlacích je možné vidět často, i když funkční kamery jsou i ve vlacích. Na každé z tratí je několik přestupních uzlů na autobusové linky. Autobusy nebývají příliš obsazené, interval bývá do půl hodiny na hlavních linkách, některé linky jezdí jen několikrát denně a spíše ve všední dny. Autobusy jsou různého stáří, starší od firmy Renault a novější Mercedes, skříně autobusů vyrábí australský Volgren. Nastupuje se předními dveřmi, kde řidič kontroluje, případně prodává jízdenky. Jízdní řády pro jednotlivé linky jsou zdarma k dispozici na přestupních uzlech a v autobusech. Na většině zastávek totiž nebývá jízdní řád vyvěšen vůbec. Významnější zastávky jsou označeny stojanem s označením linky a jízdním řádem, avšak většinou je zastávka pouze na znamení a označená pouze oranžovým kůlem bez čísla linky. Zajímavostí jsou i rozcestníky pro autobusy na křižovatkách. Jízda v ulicích okrajových čtvrtí města je mnohdy dost spletitá, proto je na každé křižovatce ukazatel směru pro dané číslo linky, kdyby si řidič nebyl jistý, kam odbočit.

Celá síť Transperth je rozdělena do 9 zón. Zóny mají kruhový charakter kolem centra města, vždy s průměrem o 10 až 15 km větším oproti zóně předchozí. Celá síť je rozsáhlá a zasahuje na naše poměry daleko za město, 50 km jízdy městským autobusem není výjimkou. Jízdenka se kupuje na požadovaný počet zón a má omezenou časovou platnost, např. 3 zónová jízdenka za 3,90 AUD platí 2 hodiny, jízda může mít z centra délku až 20 km (bráno vzdušnou čarou). V době naší návštěvy probíhaly prázdniny, což nám umožnilo značně ušetřit na jízdném. Jízdenka FamilyRider za 7,60 AUD platí pro 2 dospělé a až 5 dětí o víkendech neomezeně a o školních prázdninách od 9 hodin ráno po celý den ve všech zónách. Protože jsme prakticky vždy přejížděli 3 zóny, tak se nám tato jízdenka vždy vyplatila. V nabídce jsou i jízdenky DayRider pro jednu osobu a všechny zóny za 7,60 AUD (platí i mimo prázdniny) a MultiRider pro 10 nebo 40 jízd v požadovaných zónách, které budou brzy nahrazeny elektronickými SmartRider. Slevy jsou poskytované pro studenty australských škol, seniory a zdravotně postižené. Jízdenky lze koupit v informačních kancelářích Transperth, automatech a u řidiče bez příplatku.

Do systému hromadné dopravy patří také autobusy Central Area Transit (CAT) obsluhující pouze centrum Perthu. Jezdí na třech okružních linkách odlišených barvami a jsou zdarma. Jejich dosah není velký, ale mají krátký interval a mohou usnadnit pohyb po centru města. Oproti autobusům Transperth bývají autobusy CAT dost plné.

Při našem cestování se nevyskytly žádné neočekávané problémy. V informační kanceláři na nádraží v Perthu vždy poradili cestu a poskytli pro nás nejvýhodnější jízdenku, stačilo pouze ukázat na mapě místo, kam se chceme dostat. Obvykle poradí kde vystoupit i řidič a poradil nám i značenou cestu lesem do národního parku od jedné velmi málo využívané zastávky. Trochu nás překvapila jízda s přirozenou ventilací předními otevřenými dveřmi autobusu i v rychlosti 90 km/h.

Vlak Hotham Valley Tourist Railway Perth – Pinjarra – Dwellingup

Stejně jako u nás a v mnohých dalších místech na světě, i v okolí Perthu existuje snaha dobrovolníků pro záchranu, obnovu a provoz historických vlaků. Jedním z největších sdružení zabývajících se pravidelným historickým provozem často parních souprav je Hotham Valley Tourist Railway (HVTR). Jejich činnost začala již v roce 1974 jako Pinjarra Steam and Hills Railway Preservation Society. Centrem dění se stalo nádraží a výtopna ve městě Pinjarra asi 90 km jižně od Perthu, později po rekonstrukci stanice a vybudování depa také Dwellingup. Základem byla dobrovolnická obnova trati Pinjarra – Dwellingup – Etmilyn směřující do vnitrozemí na východ, původně provozované převážně jako dráha dřevařského průmyslu. Dráha je postavena velmi jednoduchým způsobem s malými poloměry oblouků, dřevěnými mosty, minimálními zářezy a náspy. Jsou použity lehké kolejnice a skoby. Charakter dráhy místy připomíná evropské lesní železnice. Trať z Pinjarry stoupá do stanice Dwellingup, převýšení je značné a obvykle jej zdolávají 2 spřažené parní lokomotivy. Vozidla provozovaná sdružením jezdila většinou v regionu, výjimku tvoří tasmánské a jihoafrické osobní vozy. Po skončení jejich pravidelného provozu se staly po různě dlouhé době majetkem HVTR. Na stránkách sdružení je možné se dozvědět informace nejen o pořádaných jízdách, ale také o historii tratí a lokomotiv a jejich muzejní obnovy.

Avšak nyní k vlastní jízdě. Vlak na trase Perth – Pinjarra – Dwellingup jezdí téměř každou neděli pod názvem Forest Ranger. Do Pinjarry je tažen dieselelektrickou lokomotivou C1702 (English Electric Company Rocklea, Queensland), která je v provozu od roku 1962. V soupravě, kterou jsme jeli, byly zařazeny 3 vozy první třídy, bufetový vůz a vůz druhé třídy. Historická souprava, odjíždějící z nádraží v Perthu mezi moderními městskými jednotkami, vypadala velmi impozantně a upoutávala pozornost mnohých náhodných kolemjdoucích. Cena zpáteční jízdenky do Dwellingupu byla 38 AUD pro druhou třídu. Volba druhé třídy se nakonec ukázala jako velmi dobrá, protože až do Pinjarry jsme ve vagóně jeli pouze tři cestující, zatímco vozy 1. třídy byly prakticky plně obsazené. Rozdíl mezi třídami spočíval pouze v rozdílném typu sedaček, ve dvojce koženkové, v jedničce čalouněné plastové (příliš s dobovými vagóny neladily). Cesta do Pinjarry s jednou zastávkou po moderní jednokolejné trati ubíhala rychle. Pouze nás zdrželo zastavení na výhybně při míjení s vlakem Transwa, které se opakovalo i při zpáteční cestě. Okolní australská krajina je v tomto úseku kolem většinou rovné trati dost fádní, po výjezdu z města se střídaly pastviny a bush v pozadí s táhnoucím se hřebenem kopce. Na nádraží Pinjarra byla přepřažena lokomotiva za dvojici parních mašin W920 Pinjarra a W945 Banksiadale (Beyer Peacock and Company Ltd of Manchester, England) z počátku padesátých let. Parní lokomotivy jsou velmi zachovalé a jejich dvojice v čele vlaku vypadá velmi pěkně. Vlak se rozjel k Dwellingupu, trať začala brzy nabírat na sklonu a okolní krajina na divokosti. Trať maximálně kopíruje terén s mnoha oblouky, v nichž je možné sledovat parní stroje překonávající stoupání. V okolí tratě se střídají louky, rokle s řekami, lesy a bush. Tento úsek je dlouhý asi 30 km, čemuž odpovídá i více než hodinová jízdní doba. Na většině nechráněných přejezdů i přes výrazné označení značkami s výstražnými kříži, stál signalista s červeným praporkem, aby zastavil případná přijíždějící auta. Australské železniční přejezdy bývají obvykle označeny velmi výrazně ve srovnání s přejezdy u nás – mnoha dopravními značkami, varovnými cedulemi a vodorovným značením, je-li cesta asfaltová.

Na nádraží ve Dwellingupu byly parní lokomotivy odpojeny a otočeny na zvláštní úvrati. Tento triangl je umístěn za staničním domkem v prostoru s parkovou úpravou a vytváří velmi pěkný pohled na parní lokomotivu najíždějící na úvrať. Také toto místo bylo velmi vděčné pro fotografy. Čekalo nás také milé překvapení v příjezdu parního vlaku od Etmilyn, taženého malou parní lokomotivou G123 z konce 19. století. Ta je po rekonstrukci z roku 2003. Parní vlaky na této trati nemohou jezdit v letním období (od listopadu do konce dubna) z důvodu ochrany před požárem, kdy parní provoz vystřídá dieselová lokomotiva. Ve Dwellingupu i na nádraží v Pinjarra je možné spatřit také mnoho provozních i neprovozních osobních a nákladních vozů, které čekají na rekonstrukci. Společnost nabízí jízdy svých zvláštních historických souprav na velké části tratí jihozápadního cípu kontinentu včetně různých doprovodných akcí k jízdám. Podle obsazenosti souprav, které jsem mohl vidět, je zájem o tyto jízdy značný a pravidelný provoz bude i ekonomický, samozřejmě s vysokým nasazením dobrovolníků z řad nadšenců pro historii železniční dopravy v Západní Austrálii.

O týden později jsme se na nádraží v Perthu byli podívat na odjezd dalšího parního vlaku společnosti, který byl tažený jinou z flotily provozních parních lokomotiv HVTR. Parní lokomotiva Pm706 z padesátých let (North British Locomotive Company of Glasgow, Scotland) v červeném nátěru, označená dle stanice Narrogin, byla připřažena dodatečně k soupravě před dieselelektrickou lokomotivu. Vlak měl namířeno do Northamu. Parní vlak přilákal mnoho náhodných i cílených fotografů. Místo, kde jsem fotografoval výjezd tohoto vlaku z nádraží, jsem sdílel se dvěma dalšími australskými fotografy. Jízdy těchto vlaků jsou zde stejně populární jako u nás, přihlížející často na vlak mávají a na přejezdech jsou fotografové.

Železnice Bennett Brook Railway v národním parku Whiteman

Tuto železnici jsme našli při návštěvě národního parku Whiteman, který je vzdálen asi 20 km severovýchodně od centra Perthu. Dráha je opět provozována dobrovolnickou organizací. Byla vybudována jako vyhlídková okružní železnice se čtyřmi stanicemi. K dráze přísluší i několikakilometrová normálněrozchodná tramvajová trať provozovaná již zmíněným spolkem Perth Electric Tramway Society (PETS). Tramvaj, která právě na této lince jezdila, je obousměrná a v dosti pouťovém nátěru. Železnička má průmyslový rozchod kolem 600 mm. Vláček táhne malá dieselová průmyslová lokomotiva z roku 1938 a vyjíždí z hlavní stanice Whiteman Village ke stanici v depu, kde je mnoho vozů a železničního vybavení čekajícího na rekonstrukci. V blízkosti tratě se nyní buduje muzeum dopravy, jehož část by měla tvořit i tato železnička. Vlak přepřáhne lokomotivu a vrací se do hlavní stanice, dále pokračuje po trati tvořící okruh o délce asi 10 km. Jízda je velmi zajímavá, v soupravě je otevřený vagón, takže je možné pozorovat okolní krajinu, přes trať občas přeskáče klokan a dokonce jak jsme se od průvodčího dozvěděli, pod mostkem, který právě přejíždíme, žije krokodýl. Podél trati lze také vidět různé typy historických typů návěstidel. Zajímavý byl např. mechanický přejezdový zabezpečovač s kývajícím se červeným terčíkem nad cestou přes trať. Společnost provozuje i několik průmyslových parních lokomotiv, ty však nebyly v době naší návštěvy v provozu.

Odkazy

• http://www.transperth.wa.gov.au/ – Transperth, síť linek městské hromadné dopravy v Perthu a přilehlém okolí
• http://www.transwa.wa.gov.au/ – Transwa, síť dálkové dopravy v Jihozápadní Austrálii
• http://www.hothamvalleyrailway.com.au/– Hotham Valley Tourist Railway
• http://www.bennettbrookrailway.org/– Bennet Brook Railway
• http://www.railpage.org.au/pets/– Perth Electric Tramway Society