• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » cestování » nový zéland v únoru 2005 » severní ostrov

• zpět na obsah článku
• další kapitola

Ve dnech 4. až 27. února letošního roku jsem ještě s několika přáteli podnikl cestu na a po Novém Zélandu. Expedice byla velmi zajímavá, i když v současné době zažívá Nový Zéland turistický boom, a to samozřejmě zejména v souvislosti s filmovou trilogií Pán prstenů; před lákadly typu „navštivte místo natáčení“ (nejlépe vrtulníkem...) se nedá schovat prakticky nikde. Na Severním ostrově se natáčely zejména scény z Hobitína, v horách ostrova Jižního to pak byly hlavně scény válečné.

Nový Zéland, do roku 1907 britská kolonie, v letech 1907 – 1962 dominium a nyní prakticky nezávislý stát, jehož formální hlavou je ale stále britská královna, se rozkládá na třech hlavních ostrovech. Jsou to Severní ostrov o rozloze 114 500 km², Jižní ostrov o rozloze 150 700 km² a malý Stewartův ostrov úplně na jihu. Toto souostroví je doplněno množstvím drobných ostrůvků, rozsetých jak podél pobřeží hlavních ostrovů, tak i ve vodách Tichého oceánu.

Státní vlajka je z jedné čtvrtiny tvořena britským Union Jackem (obdobně jako v případě Austrálie a tichomořského Fidži) a ve zbylých třech čtvrtinách stylizovaným souhvězdím Jižního kříže. Měnou je zde novozélandský dolar, rozdělený na 100 centů. Aktuální kurs je cca 17 Kč za jeden NZ$; jako zajímavost je možno uvést, že na všech mincích a na dvacetidolarové bankovce je stále vyobrazena britská královna Alžběta II. Ubytování lze v kempech nebo síti levných ubytoven Backpackers pořídit v relaci 15 – 20 NZ$ za osobu a noc a stravování lze při nákupech v místních supermarketech (řetězce New World nebo Woolworth) a vaření vlastními silami zajistit za cca 10 NZ$ denně. Dovoz vlastních potravin je velmi problematický, neboť je zakázán a kontroly na letištích jsou opravdu velmi přísné.

Nyní ale již k samotné cestě. Přesun na místo probíhal samozřejmě letecky, a to konkrétně v režii Austrian Airways. Odlet byl v pátek 4. února 2005 ráno strojem De Havilland dopravce Tyrolean do Vídně.

Z Vídně pokračujeme přímým letem Vídeň – Singapur – Melbourne, a to strojem Boeing 777 Lauda Air. Zde si dovolím malé odbočení a radu pro případné zájemce o cestu přes Austrálii: i v případě, že hodláte přes Austrálii pouze tranzitovat, je bezpodmínečně nutné mít v pase australské vízum (postačuje vízum tranzitní, jež se dá bez problémů získat například v pražském Čedoku za 850,- Kč). Úředníci na všech letištích toto velmi důsledně kontrolují a je velmi pravděpodobné, že bez víza nebudete vůbec vpuštěni na palubu letadla. Je poněkud paradoxní, že v samotné Austrálii při letištním tranzitu již váš pas samozřejmě nikoho nezajímá, ale před nástupem do kteréhokoli letadla směřujícího do Austrálie je skutečně nutné být vízem vybaven.

Cesta na jižní polokouli – i když poněkud dlouhá – probíhá bez problémů. Při mezipřistání na singapurském letišti Changi probíhá úklid letadla, výměna posádky a doplnění zásob a paliva; všichni cestující musí opustit letadlo. Této pauzy alespoň využíváme k prohlídce tohoto významného jihoasijského letiště (http://www.changiairport.com.sg/).

Letiště v Melbourne nás po dvacetihodinovém letu z Vídně přivítá deštivým počasím, což nám ale příliš nevadí, neboť prakticky ihned pokračujeme Airbusem A320 dopravce Air New Zealand do Aucklandu.

Zde přistáváme v 0:30 místního času v neděli 6. února 2005, po zhruba 28 hodinách od startu v Praze. Na Novém Zélandu je v této části roku o dvanáct hodin více než v Praze, z čehož usuzuji, že zde mají také zaveden letní čas, neboť skutečný rozdíl by měl být „pouze“ jedenáct hodin. Po několika otázkách imigračních úředníků vstupujeme na půdu Nového Zélandu, do příletové haly aucklandského letiště. Zde jsme nuceni dočkat rána, kdy kontaktujeme místní pobočku půjčovny automobilů APEX, kde si vyzvedáváme předem zamluvený vůz, Nissan Bluebird. Vypůjčení automobilu vychází jako nejoptimálnější způsob dopravy po Novém Zélandu, půjčovné za vůz takovéto kategorie se pohybuje v relaci cca 50 – 60 NZ$/den bez omezení najetých kilometrů, litr bezolovnatého benzínu stojí kolem 1,20 NZ$, tedy zhruba 20 Kč. Jediným možným problémem je pro návštěvníka z Evropy jízda vlevo, ale té se dá při troše pozornosti rychle přivyknout.

Po vyzvednutí vozidla se vydáváme do centra Aucklandu, největšího (avšak ne hlavního) města země; z necelých čtyř miliónů obyvatel Nového Zélandu jich zde žije téměř třetina. Všechna novozélandská města – Auckland nevyjímaje – příliš mnoha krásami a pamětihodnostmi neoplývají, což je dáno především jejich nevelkým stářím; stavby starší stopadesáti let zde prakticky neexistují (ttp://www.aucklandtourism.co.nz/).

Pomníky padlým jsou – tak jako ve střední Evropě – rozsety po celé zemi. Nový Zéland, ač velmi vzdálený od evropských bojišť, měl v obou válkách jedny z nejvyšších ztrát vzhledem k počtu obyvatel a zvlášť masakr v tureckém Gallipoli v první světové válce znamená dodnes silné národní trauma.

Patrně největší atrakcí (a to i doslova) Aucklandu je televizní věž, takzvaná Sky Tower, vysoká 328 metrů a otevřená 3. srpna 1997, jež je mimo jiné nejvyšší stavbou na jižní polokouli a která je dimenzována na zemětřesení o síle 8,0 stupňů Richterovy stupnice a vítr o rychlosti 200 km/h (http://www.skytower.co.nz/). Z vyhlídkové plošiny, kam se dá vyjet výtahem po zaplacení vstupného 13 NZ$, je výborný rozhled na celé město, rozložené v okolí členité zátoky Waitemato.

Další stavbou Aucklandu, stojící určitě za zmínku, je most Auckland Harbour Bridge.

Ještě téhož dne po poledni Auckland opuštíme a míříme k jihozápadu, na pobřeží Tasmanova moře do městečka Raglan. Zde se ubytujeme v místním kempu a po koupeli v mořské zátoce odpoledne usínáme, zcela zmoženi dlouhou cestou a časovým rozdílem...

Dalšího dne, 7. února, se probouzíme velmi brzy (časový posun je časový posun...), a tak stíháme východ Slunce nad kopci u Raglanu. Po jeho zachycení se vydáváme dále k jihu, do jeskyní Waitomo. Ty jsou zajímavé tím, že jejich stropy jsou posety tisíci světlušek, jež zde vytvářejí iluzi noční hvězdné oblohy.

Odtud pokračujeme západním směrem do města Rotorua, střediska geotermální aktivity plného horkých pramenů a jezírek.

V úterý 8. února pokračujeme v prohlídce oblasti, která nápadně připomíná televizní seriál našeho dětství, Děti z kouřové hory, a kde se také nalézá jezírko s mnoha bahenními sopkami. Nedaleko se nachází národní park Wai-O-Tapu s mnoha jezírky sopečného charakteru, jejichž dna a hladiny jsou zbarveny různými barvami podle toho, jaké obsahují minerály a roztoky (http://www.geyserland.co.nz/).

Součástí parku je i velmi podivná atrakce v podobě řízené erupce gejzíru Lady Knox. Tento gejzír sám o sobě stříká velmi nepravidelně, s periodou až 72 hodin. Aby však bylo turistickému ruchu učiněno zadost, je zde organizován řízený „výbuch“, a to každý den v 10.15 dopoledne. Před touto hodinou se na nedaleké parkoviště sjedou vozidla návštěvníků parku, a ti pak zaplní přilehlý amfiteátr. Kolem desáté nastoupí na pódium „dýdžej“, který nejprve pobaví publikum několika „hláškami“ a smyšlenou historkou o pradlenách z devatenáctého století, které sypaly do gejzíru mýdlo, a ve vzniklé pěně pak praly prádlo. Sám do něho pak 300 gramů rozemletého mýdla nasype, a probudí jej tak k životu.

Avšak na Novém Zélandu není geotermální energie využívána jen k takovýmto pochybným spektáklům, ale i k výrobě elektrické energie, což potvrzuje nedaleká elektrárna; pára je z několika vrtů přiváděna standardními parovody.

Naše cesta pak pokračuje jižním směrem k jezeru Taupo. Toto jezero, největší na Novém Zélandu, vzniklo před zhruba 5000 lety při mohutném výbuchu a následné destrukci sopky. Z jezera vytéká nejdelší novozélandská řeka, Waikato, která na mnoha místech vytváří scénické peřeje a vodopády.

Od jezera Taupo pokračujeme ještě téhož dne v podvečer do městečka Turangi, které je výchozím bodem do národního parku Mt. Tongariro. Tento národní park je nejstarším na Novém Zélandu, vyhlášen byl již v roce 1887, a to na popud místního maorského náčelníka, který chtěl v těchto pro Maory posvátných horách zabránit divoké evropské kolonizaci. Parku dominují tři vrcholy vyhaslých sopek, Tongariro 1967 m n. m., Ngauruhoe 2287 m n. m. a Ruapehu 2797 m n. m., jež je vůbec nejvyšší horou Severního ostrova (http://www.thetongarirocrossing.co.nz/). Parkem vede 17 km dlouhý trek, takzvaný The Tongariro Crossing, na nějž je třeba si z Turangi zajistit za 25 NZ$ místo v autobuse, který vás ráno doveze na výchozí bod, a odpoledne přiveze z cíle zpět. Ve středu 9. února se tedy na tento výlet vydáváme.

Ve čtvrtek 10. února Turangi opouštíme, vydáváme se západním směrem k již zmiňovanému Mt. Egmont. Cesta vede přes Taumarunui a Stratford, silnice č. 43 mezi těmito městy nese název „Lost World Highway“. Přezdívka je to celkem výstižná, projíždíme velmi řídce osídlenou oblastí, silnice má ve většině úseků pouze štěrkový povrch (což na Zélandu není žádná vzácnost). V jednom místě projíždíme dokonce tunel, ten je, stejně jako velká část mostů v této zemi, pouze pro jeden pruh. Takovéto uspořádání zdejší intenzitě provozu plně vyhovuje. Stádo ovcí nám pak připomíná, že ovčí vlna a maso je stále jednou z významných novozélandských komodit. Vedle silnice vede divokou krajinou i železniční trať, a při zastávce v jednom ze sedel, jež je nutno překonat, spatříme v rokli „odstavené“ dva osobní automobily. Můžeme se jen dohadovat, k čemu zde asi došlo... Zajímavosti z této cesty shrnují následující snímky:

Po překonání této romantické silnice se již na dohled přiblíží Mt. Egmont, jež se rozhodneme další den zdolat. Ubytování si zajišťujeme v kempu přímo u pláže v městečku Opunake na západním cípu poloostrova Cape Egmont.

V pátek 11. února ráno se tedy vydáváme zdolat vrchol Mt. Egmont. Jak se ale blížíme k výchozímu bodu treku, návštěvnickému centru na úpatí hory ve výšce zhruba 1600m, tak se počasí stále zhoršuje, a při příjezdu na místo jsme pro hustou mlhu a mrholení nuceni výstup zrušit. Místo toho se alespoň projdeme lesem v dolních částech hory.

Po procházce vyrážíme na prohlídku největšího města oblasti, New Plymouthu, (http://www.newplymouthnz.com/, http://www.tourismtaranaki.org.nz/). V tomto přístavním městě stojí za prohlídku park, v němž se nachází i osvětlená kašna, jež byla uvedena do provozu 9. ledna 1954 při příležitosti návštěvy města královnou Alžbětou II. a jejím manželem, vévodou z Edinburgu; jejich návštěvu připomíná i pamětní deska. Při návratu zpět do kempu sledujeme horu zahalenou do mlhy a zastavujeme se ještě u vodopádů Dawson Falls.

Sobota 12. února je zasvěcena přesunu do hlavního města země, Wellingtonu, a plánovanému překročení Tasmanova průlivu na Jižní ostrov. To se ovšem nečekaně zkomplikuje, ale o tom až dále.

Wellington má necelých 200 000 obyvatel (http://www.wellingtonnz.com/), rozkládá se kolem zátoky Lambton Harbour a leží v tektonicky velmi nestabilní oblasti; místní zdroje uvádějí slabší zemětřesení každé tři dny (!!). Také proto se v současné době  – zvláště po ničivé vlně tsunami v Indickém oceánu – objevují hlasy pro přesun hlavního města jinam, tomu ovšem brání fakt, že ideální místo na Novém Zélandu neexistuje. Díky své poloze u mořské zátoky, významnému přístavu, kopcovitému terénu, architektuře a také trolejbusovému provozu připomíná Wellington zmenšené San Francisco; podle mého názoru se jedná určitě o nejhezčí město země. Díky své velikosti je centrum města poměrně malé a všechna významná místa jsou bez problémů dosažitelná pěšky.

Nedaleko vládních budov leží i železniční nádraží. To bylo dokončeno v roce 1936, a zcela evidentně pamatuje časy větší slávy novozélandských železnic. Dnes slouží pouze jako terminál příměstských elektrických vlaků a dvou dvojic dálkových expresů do Aucklandu.

Dalším místem, které by návštěvník neměl minout, je moderní národní museum Te Papa, dokončené v roce 1998 nákladem 317 milionů NZ$, které soudobými audiovizuálními pomůckami seznamuje návštěvníky s dějinami Nového Zélandu; za prohlídku určitě stojí například expozice věnovaná geologii, kde je instalován i domeček, simulující zemětřesení. Pro středoevropana velmi zajímavá zkušenost! Vstupné do většiny expozic muzea je volné.

Krásnou vyhlídku na město nabízí okolí botanické zahrady, kam se dá vyjet pozemní lanovkou.

Jak již bylo zmíněno, tak původní plán počítal pouze s krátkou zastávkou ve Wellingtonu, jelikož jsme byli při půjčování automobilu ujištěni, že překročení průlivu nebude problém – vozidlo zanecháme v pobočce ve Wellingtonu, přeplavíme se pouze se zavazadly a na druhém břehu v Pictonu si vyzvedneme jiné vozidlo stejného typu. Jaké však bylo naše překvapení, když nám v sobotu personál místní pobočky půjčovny APEX svojí těžko srozumitelnou novozélandskou angličtinou oznámil, že v Pictonu budou mít auto nejdříve v úterý odpoledne! Varianta s přeplavením se i s autem rovněž nebyla schůdná, protože v letní sezóně jsou lodě obsazeny dlouho dopředu, a v tomto konkrétním případě bylo volné místo nejdříve opět v úterý; přepravení auta by nás navíc stálo 200 NZ$ (jízdné na trajektu je 50 NZ$ za osobu). Proto jsme byli nuceni neplánovaně zůstat ve Wellingtonu tři dny, avšak naštěstí se město ukázalo být sdostatek zajímavým, takže to rozhodně nebyly tři dny promarněné. Zajímavý zážitek nám připravila například návštěva turecké restaurace. V televizi, umístěné v okále běžel neustále z Austrálie vysílaný arabský hudební kanál. Jaké bylo naše překvapení, když se v jednom klipu nám zcela neznámé umělkyně objevila Praha! Nejdříve to bylo Václavské náměstí, pak Karlův most a Kampa a nakonec Letenské sady s výhledem na Vltavu. Podle titulků pocházel klip z roku 2003, ale nikdo z nás si podobné natáčení v Praze samozřejmě nevybavoval...

V úterý 15. února ráno tedy odjíždíme do přístavu, kde odevzdáváme auto a naloďujeme se na ferry, které nás odváží přes Cookův průliv do Pictonu, vstříc dalším zážitkům na novozélandském Jižním ostrově. O tom ale až v další části článku...

• zpět na obsah článku
• další kapitola