• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » tratě » osmdesát let hindenburgdamm

Hindenburgdamm („Hindenburgova hráz“) je jedním z nejzajímavějších železničních stavebních děl Evropy dvacátého století. Spojuje nejsevernější část německé pevniny s ostrovem Sylt v Severním moři. Hráz je dlouhá 11 km a vede po ní pouze dvojkolejná železniční trať, která tak zajišťuje jediné pozemní spojení ostrova s pevninou. Trať je součástí (resp. odbočkou) takzvané Marschbahn, která vede z Hamburku do dnes dánského Tonderu (německy Tondern).

První plány na spojení ostrova s německou pevninou „suchou nohou“ vznikly již počátkem 20. století, kdy se z města Westerland stávalo stále populárnější přímořské letovisko, navíc s vysokým strategickým námořním významem. V té době ovšem postačoval k dopravě na ostrov přívoz v podobě kolesových parníků, které jezdily z města Hoyer na pevnině do zátoky Munkmarsch na ostrově, jejichž jediným problémem byla ledová tříšť v moři v zimním období (kdy byla ovšem poptávka po přepravě na ostrov slabší). Proto se až do vypuknutí 1. světové války tento finančně velmi náročný projekt nedostal do pokročilejšího stádia realizace, a po roce 1914 již mělo Německo zcela jiné priority, než jak zajistit přepravu výletníků na pláže Severního moře.

K výrazné změně došlo až po skončení války a ztrátě výrazné části Šlesvicka ve prospěch Dánska, kdy se města Tondern a Hoyer ocitla v Dánsku a k přepravě na ostrov Sylt bylo pro Němce nutné si opatřovat dánská víza. Tato situace byla pro Německo samozřejmě neudržitelná (mimochodem se v případě Šlesvicka a přístupu na Sylt nejednalo o jediné německé území, po 1. světové válce „vytržené z lůna Říše“ – větším problémem byla ztráta Poznaňska a Západního Pruska a vznik polského koridoru k Baltskému moři, jenž se staly jednou z příčin rozpoutání války následující), a bylo proto rozhodnuto oprášit projekt výstavby hráze.

Stavba byla zahájena v květnu roku 1923, a již po čtyřech měsících bylo staveniště postiženo ničivou bouří, kdy bylo přívaly mořské vody odplaveno prakticky celé vybudované těleso. Proto byla trasa hráze přeložena mírně k severu, a v této nové poloze byla již bez větších problémů dobudována. Na stavbě bylo zaměstnáno průměrně 1000 až 1500 dělníků, přemístěno bylo 36 mil. kubíků zeminy (většinou písku a jílu) a použito bylo 320 000 tun kamene. Šířka hráze je v její patě 50 metrů. Průměrná výška 6,30 metru zajišťuje, že koleje jsou minimálně o dva metry výše, než je maximální hladina rozbouřeného moře. Celé těleso hráze bylo dobudováno v červenci 1926 a ještě necelý rok trvaly dokončovací práce včetně položení kolejí ze stanice Klanxbüll na pevnině do nové stanice Westerland na (někdejším) ostrově.

Prvního června 1927 byla jednokolejná železniční trať přes hráz uvedena do provozu. Slavnostní vlak, vedený lokomotivou 17 1210, přivezl řadu vzácných hostů v čele s tehdejším říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem. Po tomto bývalém pruském generálovi, který se jako devatenáctiletý voják účastnil roku 1866 prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové, byla hráz pojmenována a nese jeho jméno dodnes, i když zvláště v šedesátých a sedmdesátých letech se v tehdejším (západním) Německu objevily snahy jméno změnit na politicky „přijatelnější“.

Po zahájení pravidelného provozu byly v jízdném „zohledněny“ vysoké náklady na stavbu, a za úsek Klanxbüll – Westerland, dlouhý 26 km musel cestující zaplatit jako jinde za 50 tarifních kilometrů. Tento příplatek byl postupně snižován, od 15. září 1933 ho nemuseli platit obyvatelé Syltu, od května 1938 byl snížen o 20% a v roce 1940 byl zrušen úplně.

Ve třicátých letech začal vzrůstat vojenský význam ostrova, který vyvolal přepravy automobilů (a to jak vojenských, tak později i civilních) na vlacích. V té době byla silniční vozidla přepravována na plošinových vozech, řazených v běžných osobních vlacích. Koncem třicátých let byly také na oba konce hráze instalovány flakové baterie. Během války byl Sylt terčem řady letckých útoků spojenců, ale hráz zůstala kupodivu větších škod ušetřena.

Větší škody způsoblio hrázi až obsazení britskými okupačními vojsky, kdy po ní jezdila těžká vojenská vozidla (pásová i kolová). K normalizaci osobní dopravy došlo až v roce 1946, konkrétně 1. července, kdy byl zaveden pravidelný „pendl“ mezi stanicemi Klanxbüll (na pevnině) a Westerland pro přepravu automobilů. V té době bylo v každém směru převezeno 50 – 60 automobilů denně. V roce 1948 byl znovuzahájen provoz přímých rychlíků Hamburk – Westerland a v roce 1951 bylo v Klanxbüllu otevřen nový překládkový terminál pro automobily. V roce 1955 bylo uprostřed hráze zřízeno hradlo Hindenburgdamm a v sedmdesátých letech byla trať částačně zdvojkolejněna.

Osmdesátiletá trať tak dodnes zajišťuje jediné spojení ostrova Sylt s pevninou a nic nenasvědčuje tomu, že by něco mělo její postavení změnit.

Odkazy:

• město Westerland
• Wikipedia Hindenburgdamm
• Hindenburgdamm dnes
• Paul von Hindenburg
• Paul von Hindenburg
• Wikipedia Marschbahn
• fotografie
• fotografie