© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2024
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
V této rubrice je 51 článků.
Takto by se dal také parafrázovat jeden verš z písně Keine Lust od skupiny Rammstein, který dost přesně vystihuje moje pocity při občasné jízdě dálkovým vlakem. Proto jsem neváhal ani minutu, když se nedávno objevila možnost využít k jednodenní služební cestě do „hlavního města Evropy“ – Bruselu – vlak místo auta, případně letadla. Auto je v tomto ročním období přeci jen trochu nespolehlivé, a letadlo je zase „poněkud“ dražší.
Tak jsem si konečně udělal čas a rozhodl se, že si udělám evidenční akci zaměřenou na mechanická návěstidla a závory u nás a na Slovensku. Vydal jsem se do ostravského ČD centra a koupil si lůžko na trasu Bohumín – Plzeň a na přímý lůžkový vůz České Budějovice – Košice. V pátek 3.3. jsem ve 21.30 přišel na druhé nástupiště bohumínského nádraží a netrpělivě vyhlížel příjezd Excelsioru. Vlak se přesně vřítil do nádraží a já se přesunul k mému lůžku. V čele je lokomotiva 162.005.
Jednou ze stavebně nejnáročnějších tratí světa, a zároveň dílem, které si vyžádalo jeden z nejvyšších počtů obětí mezi svými budovateli, je takzvaná „Železnice smrti“ („Death Railway“) na pomezí Thajska a Barmy v jihovýchodní Asii. Při její stavbě, trvající od června 1942 do října 1943, bylo nasazeno asi 68 000 spojeneckých válečných zajatců (takzvaných Prisoners of War, POW), zejména Britů, Australanů, Novozélanďanů, Kanaďanů, ...
V prosinci předloňského roku jsem zjistil, že budu mít příležitost jet koncem června na služební cestu do Novosibirska. Ihned mi bylo jasné, že tam jet chci, a i výběr dopravního prostředku byl od první chvíle jasný. Sice se většina lidí okolo divila, že mi nebude vadit strávit týden ve vlaku, ale našlo se i pár takových, kteří mi řekli, že by rádi jeli taky. Předchozí zkušenosti s cestováním po Rusku vlakem jsem neměl.
V druhé polovině září roku 1999 jsme ve dvou podnikli netradiční cestu na Apeninský poloostrov a Balkán. Navečer vyjíždíme z Pardubic rychlíkem do Olomouce. Ve vlaku kolega zjistil, že si doma zapomněl lodní lístek Bari – Patras. Později se ukázalo, že to nevadí a že já ho vezu zbytečně. V Olomouci přestupujeme do přeplněného IC do Bohumína. Odtud jedeme do Petrovic u Karviné.
Na konci listopadu 2005 jsme podnikli jednodenní výpravu do Horní Lužice, oblasti na trojmezí Česka, Německa a Polska. Tato oblast je pro železničního fandu přitažlivá díky žitavským úzkokolejkám a několika peážím, vzniklým i díky poválečným změnám státních hranic. My jsme vyrazili projet si některé tratě na sever od Žitavy.
Naše letní cesta k severovýchodním sousedům nebyla primárně zaměřená čistě železničně, spíše historicko-topograficky. Nicméně jako dopravní prostředek jsme železnici zvolili a snažili se jí aspoň trochu důkladněji všímat. Jak fandové železnice ke svému zármutku vědí, pro cesty Polskem to není nejšťastnější volba, a žádá si vždy nutné doplnění, ať autobusem nebo stopem.