naše weby
Výpravní budova 16/H
aktualizace 28. 10. 2024
Tranzitní koridory
popisy, tabulky, foto...
Historie českých SPZ
aktualizace 12. 1. 2007
Elektrizace ve Slezsku
historie, mapy, tabulky
z nejčtenějších
Přeprava silničních návěsů po kolejích 11. 5. 2005
Autotec 2006 – těžké nákladní automobily 25. 6. 2006
Elektrické lokomotivy Siemens ES 64 U4 19. 8. 2005
 "most přes Lužnici od zastávky")
 "451 026_Sv 613_Vaňov_20.11")
)
 "závorář 72")
praktické
tiráž
© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2024
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
články » železnice » cestování » drážní doprava v chile » buscarril
Buscarril
Neelektrifikovaná jednokolejná dráha o rozchodu 1 000 mm spojující 200tisícové sídlo Talca s nevelkým pobřežním městem Constitución – to je Buscarril. Slovo buscarril znamená obecně v překladu „kolejový autobus“. S kolejovými autobusy se bylo možno potkávat zejména ve vzdálenější minulosti i v řadě zemí naší domovské Evropy, kde zajišťovaly provoz na vedlejších tratích s nízkou přepravní poptávkou. Protože se do dnešních dnů zachoval v Chile jen jeden provoz kolejových autobusů, stačí v psaném textu vyměnit první malé písmeno za velké a v kontextu tamního železničního odvětví je hned jasné, že se má na mysli právě tato úzkorozchodná dráha.
Stavba 88km díla lemujícího povětšinou pravý břeh řeky Maule (celý přilehlý region, číselně označený jako sedmý, nese jméno po této řece) byla zasazena do kopcovitého terénu, a tak ačkoli započala v polovině roku 1889 a první úsek se podařilo zprovoznit již v srpnu 1892, lidé se v celé trase Talca – Constitución mohli poprvé svézt teprve ke konci roku 1915 (slavnostní zprovoznění bylo na pořadu 19. prosince onoho roku).
Buscarril je jedinou tzv. „větví“ (ramal), která je v Chile dodnes v provozu. Větví máme na mysli trať, která navazuje na trať hlavní. V minulosti byly v Chile takovýchto větví desítky, Chilanům se ale pro potřeby cestujících podařilo zachovat jen tuto. V případě Buscarrilu však není tak úplně možno hovořit o větvi v pravém slova smyslu, protože hlavní trať Alameda (hlavní stanice v Santiagu de Chile) – Talca – Chillán – Temuco – Puerto Montt má rozchod 1 676 mm, pročež 1 000mm koleje Buscarrilu nemohou být v Talce do této trati zaústěny.
Specifikum Buscarrilu tkví v tom, že se z něj dosud nestala čirá turistická atrakce, a možná i proto úspěšně přežívá, byť samozřejmě za cenu státních subvencí. Obce, často však spíše osady, které tato trať spojuje, jsou totiž s hlavními silničními komunikacemi velmi špatně provázány, a železnice je tak pro jejich obyvatele mnohdy nejvýhodnějším způsobem, jak se ze zapadlých oblastí dostat ven. Z tohoto důvodu se stát rozhodl poskytovat při přepravě osob prioritu místním rezidentům. V praxi se tato priorita projevuje v tom, že je možno jízdní doklady zakoupit jen přímo na místě a neexistuje předprodej ani na internetu, ani s předstihem. Nadto mají místní o něco výhodnější jízdné než nerezidenti. Díky tomu, že stát prohlásil 25. května 2007 dráhu za národní památku, pak mají místní navíc jistotu, že pokud na trati náhodou utichne provoz, zůstanou koleje na místě.
Provozovatelem dopravy na Buscarrilu je momentálně státní společnost Empresa de los Ferrocarriles del Estado, zkr. EFE. Již dlouhá léta jsou v nabídce dva páry spojů, které proti sobě vyjíždějí ve stejných časových polohách (ráno a odpoledne) a křižují se ve stanici González Bastías umístěné přesně v polovině trati. González Bastías je dnes jedinou opravdovou stanicí, podél trati se pak totiž nachází celá řada zastávek, z nichž některé byly dříve podobně jako González Bastías malebnými nádražími s vlastními kolejišti, zatímco jiné byly zastávkami od počátku věků a jejich identifikace může být pro cizince občas i otázkou umění. Při křižování vlaků na nádraží González Bastías mají personál i cestující přibližně 10 minut na odpočinek, čehož lze využít například k občerstvení v blízkém restauračním zařízení a bufetu.
Během letní turistické sezóny je vypravován i krátký pár spojů Talca – González Bastías, který má kvůli doprovodným aktivitám zvláštní tarifní sazby.
Podél trati nalezneme celou řadu architektonických zajímavostí, již samotná výchozí stanice Talca nabízí pohled na monumentální nádražní budovu s prvky art deco a obloukovou halou zakrývající část kolejiště, byť tato budova byla již před časem z provozních důvodů uzavřena a nahrazena malou, zato ale modernější dvoupodlažní „kostkou“ v přednádražním prostoru, do které byly ukryty jak provozní zázemí pro hlavní trať i Buscarril, tak odbavovací prostory pro cestující. Hotovým skvostem je však most Puente Banco de Arena přes řeku Maule, díky kterému se vlaky dostávají z pravého břehu řeky na levý, a mohou tak dosáhnout cílové stanice Constitución.
Standardně jsou do provozu nasazovány jednosměrné motorové vozy Ferrostaal řad ADIt a přípojné vozy Ferrostaal řady AIt, vyrobené v Německu na počátku 60. let, přičemž vypravovány jsou tradičně soupravy ve složení motorový vůz + vložený vůz. Kvůli jednosměrnosti hnacích vozidel jsou soupravy otáčeny v cílových stanicích na točnách, přičemž točna je jak v Talce, tak v Constitución umístěna několik set metrů před nádražní budovou, kvůli čemuž vlak musí couvat po příjezdu k točně a po otočení zase zpět k nástupišti. Ačkoli jsou vozy z výroby označovány jako první třída, dnes by jen málokdo hádal, že má interiér s první třídou cokoli společného.
Svezení Buscarrilem je pro Evropana zážitkem a dá se jedině doporučit. Vlak občas staví i tam, kde nejsou žádné zastávky, aby tak zkrátil místním cestu. Není bez zajímavosti, že i někteří členové vlakového personálu bydlí „u kolejí“ a nejednou si domů odskočí například pro občerstvení. Nevýhodou pro ty, kteří nebydlí v blízkosti trati, je to, že spoje kolejového autobusu nenavazují na téměř žádné spoje jedoucí po hlavní trati, a tak jde ranní spoj z Talcy chytnout jenom za cenu nocování a na ten odpolední je pak nutno několik hodin čekat, přičemž ani v opačném směru není situace o moc lepší. Jako zklamání se pak může jevit pobyt ve městě Constitución, kde není téměř nic k vidění. Člověk se zde sice může projet po vodě až k samotnému ústí řeky Maule do Tichého oceánu, který po tsunami v roce 2010 zdejší domy i část trati téměř „spláchnul“, jinak jsou však ulice nevzhledné a plné nepořádku, a pozornost tak vedle bezpočtu prašivých psů, tak typických pro chilská města, vzbuzuje akorát jednonohý žebrák, který den co den vyráží na okružní obchůzku, aby si ke své bídě přilepšil.
Na závěr k Buscarrilu ještě tolik, že stav trati je i přes nízké maximální povolené rychlosti možno považovat za uspokojivý a stav vozidel taktéž. Stát (nejen) po výše vzpomínaném tsunami investoval do obnovy a údržby trati (výměna některých pražců, kolejnic, zabezpečení svahů aj.) a paralelně s tím i do vozového parku (nedávno se měnily zejména motory hnacích vozidel).
