naše weby

Výpravní budova 16/H
aktualizace 2. 12. 2023

Tranzitní koridory
popisy, tabulky, foto...

Historie českých SPZ
aktualizace 12. 1. 2007

Elektrizace ve Slezsku
historie, mapy, tabulky

z nejčtenějších

Trať Hrabovka – Libeň (horní nádraží) v roce 2005 11. 9. 2005

Elektrické lokomotivy Siemens ES 64 U4 19. 8. 2005

Projekt elektrické horské dráhy přes Krkonoše z roku 1944 12. 11. 2023

naši partneři

praktické

RSS 2.0
mobilní verze

tiráž

© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2023
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net

články » železnice » tratě » po kolejích i štěrkem do horního benešova

Po kolejích i štěrkem do Horního Benešova

prohlédnout obrázky

text a foto: Petr Kuník
vloženo: 23. 9. 2009

V mém občasníku „po zrušených tratích a tratích bez osobní dopravy“ se tentokrát podíváme do Slezska – konkrétně na místní dráhu směřující z Opavy do Jakartovic a Svobodných Heřmanic, resp. Horního Benešova.

Trať uvedla do provozu společnost „Severní dráha císaře Ferdinanda“ jako jednu z mnoha svých přípojných tratí na Moravě a ve Slezsku na závěr éry výstavby místních drah velkými společnostmi koncem 19. století, konkrétně 29. 6. 1892. Hlavním zdrojem přeprav po dráze byly především rudy (zinek, olovo, baryt) a břidlice vytěžené v okolí Horního Benešova. Jejich těžba probíhala už počátkem 20. století a poté opět po 2. světové válce do roku 1992. Bohužel rudy (resp. jejich těžba) měly posléze na svědomí také úpadek dráhy a zrušení jejího koncového úseku. Dne 6. 4. 1970 byla totiž doprava v posledním mezistaničním úseku (Svobodné Heřmanice – Horní Benešov) z důvodu poddolování zastavena. Bez tohoto zdroje zásilek, odtržena i od nejvýznamnějšího zdroje cestujících, ocitla se v podstatě již v té době velmi blízko propadlišti dějin. Především v osobní dopravě teď trať živí jen několik nepříliš velkých obcí (viz níže) na jejichž obsluhu bohatě dostačuje sólo motorový vůz řady 810 a mezi ostatními drahami vycházejícími z Opavy je na tom v tomto směru jednoznačně nejhůře.

Přidáme-li k výše řečenému pohled do mapy na vzdálenost nádraží Svobodné Heřmanice od obce, tak je až s podivem, že k zastavení osobní dopravy z Jakartovic do Svobodných Heřmanic došlo až k 11. 12. 2005, když už řadu let předtím sem zajížděly jen 1–2 páry spojů a to ještě jen ve vybraných dnech v týdnu. A tak koncový úsek do Svobodných Heřmanic drží při životě jen manipulační vlaky, které tudy jezdí pro „zetky“ ložené břidlicí. Ani tato zde tradiční komodita však nedává trati dlouhou perspektivu: přilehlý lom je dávno zatopený a hlušina na povrchu má být zpracována do roku 2011. V posledních letech se čím dál více mluví o cenách za vlakový kilometr hrazený kraji, jejich reálnosti a dostatečné výši. Po záplavách počátkem letošího léta se navíc v několika poměrně dlouhých úsecích tratě objevily pomalé jízdy rychlostí 20 km/h zapříčiněné podmáčením tratě. Mám vážné obavy, že toto všechno může znamenat, že se už po této lokálce mnohokrát nesvezeme.

Základní údaje

Číslo tratě v KJŘ: 314
Délka: 30 km (z toho 21 km Opava východ – Jakartovice)
Traťová rychlost: 50 km/h s místními omezeními

Stanice a zastávky

Opava (východ) – „hlavní město“ Slezska; 59 200 obyvatel; přirozené centrum regionu, sídlo mnoha institucí, obchodů a firem; nádraží je netradičně hlavové a vychází z něj tratě do čtyř směrů (Ostrava, Hlučín, Krnov, odbočka Moravice (odtud dále směr Hradec nad Moravicí nebo Jakartovice),
Kylešovice – zastávka v místní části Opavy (jihovýchodně od centra města), společná s tratí do Hradce nad Moravicí, cca po 1 km následuje odb. Moravice,
Otice – zastávka v severní části obce (1 300 obyvatel),
Slavkov u Opavy – zastávka u jižního okraje místní části Důlanka, centrum obce (1 800 obyvatel) je vzdáleno asi 1,5 km, východiště naučné stezky do přírodní rezervace Hvozdnice,
Štáblovice – zastávka v údolí potoka Hvozdnice u Štáblovického mlýna, odkud je možné rovněž vyrazit na výše zmíněnou naučnou stezku; obec Štáblovice (600 obyvatel) je vzdálena cca 3 km, bližší Uhlířov (400 obyvatel) zhruba 1,5 km,
Dolní Životice – dopravna D3 s jednou dopravní a jednou manipulační kolejí se nachází v blízkosti centra obce (1 100 obyvatel); nejdůležitější zdroj frekvence cestujících; sídlo několika, především zemědělských, firem nebo mateřské a základní školy,
Litulovice – zastávka v blízkosti Pilného mlýna a dětského letního tábora, obec Litulovice (800 obyvatel) se nalézá zhruba 2 km severně po silnici,
Mladecko – dopravna D3 s jednou dopravní a dvěma manipulačními kolejemi se nalézá při jižním okraji obce (170 obyvatel); vedle dopravny kamenolom s krátkou vlečkou,
Jakartovice – dopravna D3 s jednou dopravní a jednou manipulační kolejí, v současnosti konečná stanice všech osobních vlaků; obec (1 100 obyvatel) se rozprostírá od nádraží západním směrem údolím Hvozdnice, centrum je cca 0,5 km,
Svobodné Heřmanice – dopravna D3, opět jedna dopravní a jedna manipulační kolej, obec (500 obyvatel) se nalézá pod nádražím v údolí potoka, okraj je vzdálen cca 1,5 km, centrum 2 km; v blízkosti bývalé břidličné lomy, ovšem bez vlečkového napojení,
Horní Benešov – bývalá konečná stanice dráhy; město (2 500 obyvatel) leží bezprostředně u nádraží, centrum je vzdáleno asi 0,5 km; po uzavření dolů vysoká nezaměstnanost.

Na cestu jsem se vydal v pondělí 27. července 2009 z Opavy východu vlakem Os 23404 s odjezdem v 7:51 a po 35 minutách jízdy a 21 km jsem vystoupil na současné konečné v Jakartovicích.

Cihlová staniční budova v Jakartovicích spolu s motorovým vozem 809.209.	Konec nástupiště v Jakartovicích, v pozadí rychlostník a heřmanické zhlaví.
Pohled z heřmanického zhlaví zpět do Jakartovic, rychlost je omezena na 40 km/h kvůli zabezpečení výhybek.
Propustek na heřmanickém záhlaví Jakartovic v km 21,0.	Za stanicí začíná poměrně solidní svršek na betonových pražcích.
Tabule před zastávkou na pohledu zpět k Jakartovicím.	Přímý úsek v údolí pod Bratříkovicemi s jedním z mnoha polních přejezdů v tomto mezistaničním úseku.
O pár desítek metrů dál další přejezd. Nefunkční odvodnění vytvořilo v kolejišti bujný trávník.	Lesní přejezd a mostek v lese při soutoku Staré vody a Heřmanického potoka.
„Důležitost“ přejezdu je patrná na porostu za ním. Na výstražném kříži je možné si všimnout nového značení přejezdů.	Detail mostku přes Heřmanický potok, za nímž trať pokračuje v protisměrných obloucích.
... a další oblouk ve stoupání ke Svobodným Heřmanicím. Následuje jeden z mála přímých úseků. Na horizontu se opět objevil pochůzkář, který figuruje i na dalších záběrech. Při odchodu z Jakartovic byl přeci jen rychlejší než fotograf.
	Pomalu přicházím na „náhorní plošinu“ nad Svobodnými Heřmanicemi. Od zhlaví v Jakartovicích přesně 2 100 metrů.
I zde ale trať stále stoupá, v pozadí halda břidličného lomu u heřmanické stanice.	Další z polních přejezdů.
Přicházím do Svobodných Heřmanic. V popředí lichoběžníková tabulka ohraničuje dopravnu, v pozadí rychlostník „30“ se skrývajícím se pochůzkářem, vpravo staniční budova.
Staniční budova „Svobodné Heřmanice“ je i vzhledem k odlehlosti dosud v relativně dobrém stavu.	Pohled od Opavy: vlevo 1. staniční kolej s náznaky sypaného nástupiště, vpravo 2. staniční kolej s rampou a skladem.
Za výhybkou č. 2 pokračuje kolej vlevo...	... ovšem vzápětí následuje „šturc“.
Detail zarážedla, za ním autobusová zastávka na silnici Svobodné Heřmanice – Staré Heřmínovy. Za silnicí pokračuje bývalá trať jako štěrková polní cesta.
Po chvilce se cesta noří do lesa.	Jeden z nemnoha pozůstatků – kilometrovník „26“.
O něco později se na těleso napojuje frekventovanější cesta. Člověk by v tu chvíli ani neřekl, že ta lesní cesta není až tak obyčejná.	Zhruba po dvou kilometrech les opět poněkud řídne a „rušná“ cesta také někam zabočila.
Doslova za pár minut je ale po legraci, cesta vystupujíc z lesa končí a jelikož nemám ani mačetu ani čas, pokračuji souběžně po pšeničném poli.	To ale není zdaleka vše – o pár set metrů dál přetíná těleso tratě elektrický ohradník...
... a na sotva znatelném náspu tratě se pase několik kusů hovězího dobytka. Ale toho bohdá nebude, aby český fanda od tratě utíkal. Přelezl jsem drát, dobytek způsobně obešel a přeskakujíce občasné „miny“ nastražené sem obyvateli ohrady pokračuji mezi keři dál.
Zuřivé býky jsem zdárně překonal, ale pod vrchem „Kozinec“ by člověk využil motorovou pilu.	Trať zde vede v mírném zářezu, kam je možné ze souběžné asfaltové cesty kdekoliv sestoupit.
	V tomto prostranství jsem poznal pláň bývalé stanice, vpravo byla remíza, vlevo vzadu staniční budova. Pod vrcholem stoupání jsem se cestou hustými kopřivami postaral o prevenci proti revmatismu, ale cíl už je na dohled.
Ačkoliv se bývalá výpravní budova v Horním Benešově snaží břízolitovým „faceliftem“ zamaskovat své původní určení, podkrovní partie a nezaměnitelný půdorys ji nekompromisně usvědčují. Původní podobu stavby zachycuje fotografie na oficiálních stránkách města.
	Zbývající prostor kolejiště na kusém zhlaví posloužil jako odstavná plocha. V pravé části původní skladiště s rampou. V prostoru stanice se dochoval například také objekt záchodků a další drobné stavby.