• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » tratě » svědek zapomenutého času

Článek byl uveřejněný v časopise Hobulet č.15/ říjen 2006 vydávaného Městskou částí Praha 7.

Věřte, nevěřte... Tak nějak by asi bylo nejlepší začít tento článek. Představte si, že máme na našem obvodě areál, který je téměř 10 hektarů velký, od roku 1873 na něm stojí hala, která je velká neuvěřitelných 1,5 hektaru, od doby svého vzniku až do dnešních dnů slouží stále stejnému účelu a přitom není vidět. Zní to neuvěřitelně, že ano. Ale všechno je to pravda. Řeč je o areálu a hlavní hale bývalých Železničních opraven a strojíren Praha-Bubny. Již samotný název nám napoví co se zde posledních 133 let dělo a kde halu naleznem. Přičemž je důležité klást důraz na slovo „naleznem“. Je totiž skrytá v trojúhelníku mezi nádražím Praha-Bubny, objekty v ulici Železničářů a autobazary v Argentinské ulici. Při troše štěstí zahlédnete v nějakém průhledu střechu nebo část fasády a to je asi tak vše. Celý areál měl během své historie již několikrát „na mále“ a nebýt bývalého ředitele ŽOS a ředitele společnosti Ateco, která si opravny vzala do pronájmu a dnes je provozuje, pana Herberta Adamy, zřejmě by byl již před několika lety s dílnami konec. Ten se areálu ujal, jak sám říká „spíše z lásky k železnici“ aby zachránil něco, co za záchranu rozhodně stojí, než z představy, že by opravy železničních vagónů byly nějakým výnosným obchodem. Jak dlouho bude mít tato snaha úspěch je otázkou. Přece jenom stojí v prostoru, o jehož budoucnosti se již dlouho vedou diskuse a i když pan Adamy tento vývoj komentuje slovy „Pamatuji zde zaměstnance, kteří mi vyprávěli, že již když zde ve čtyřicátých letech minulého století začínali, ptali se jich „Proč sem nastupuješ, vždyť to tady brzy budou rušit?“, avšak přiznává, že doba definitivního konce areálu se zřejmě skutečně blíží. Dostatečný důvod proto, aby se Hobulet pokusil zachytit a uchovat něco z této dlouhé historie, dříve než neodvratně zmizí. Začněme tudíž na úplném začátku.

První vlak přijel na území našeho obvodu 1. června 1850 a sice po jednokolejné trati Praha – Lovosice. Tehdy nebylo na území dnešní Prahy 7 žádné nádraží, nejbližší nádraží bylo u našich sousedů v Bubenči. V roce 1869 prodala holešovická obec Společnosti státní dráhy pozemky pro stavbu topírny a dílen a v letech 1870 – 1873 na nich vznikl areál v podobě v jaké jej známe dodnes, Během let samozřejmě došlo k úpravám, ale hlavní objekt, velká hala zde stojí téměř tak, jak ji naši předci před více než sto třiceti lety postavili. Její rozměry jsou skutečně gigantické. Má rozlohu více než 16 tisíc m2, nalézá se v ní neuvěřitelných 2,1 km kolejí (uvnitř haly!!!) a místo v ní najde současně 140 železničních vagónů (zkuste někdy jen tak pro zábavu spočítat, kolik vagónů má jeden vlak a zjistíte, že se zde vejde několik vlaků najednou). Když dílny zahájily svoji činnost, pracovalo zde 320 zaměstnanců, kteří opravovali tři procenta všech vozů Rakouských drah. Ve dvacátém století se počet zaměstnanců zdvojnásobil, s výjimkou krátkého období po druhé světové válce, kdy narostl na 1.100 (pro srovnání celý železniční opravárenský průmysl na území dnešní České republiky a Slovenské republiky dohromady zaměstnává něco málo více než tři tisíce lidí). Dnešních 50 zaměstnanců se musí v obrovité hale pomalu hledat. Musím říct, že z těchto čísel má člověk dojem, že to s naším průmyslem jde nějak od deseti k pěti, nebo spíš od šesti set k padesáti.

Během historie se v areálu bubenských dílen opravovalo a dokonce i vyrábělo ledacos co jezdilo po železničních kolejích. Dílny uspokojovaly i „exotické“ zakázky. Byl zde například vyroben „pancéřový vlak“ pro film Zbraně pro Prahu nebo vagóny pro anglický film Vlci z Willonghby chase. Dnes jsou to zejména opravy osobních čtyřnápravových vozidel a poštovních vozů, stejně jako nákladní vozy určené k speciálním účelům, jako například jeřáby.

Hala se od svého zrodu udržovala v dobrém stavu až do roku 1939, kdy Němci sejmuli měděný plech ze střechy aby jej použili pro válečnou mašinérii a nahradili jej plechem pozinkovaným. Měli však alespoň natolik rozumu, že na střechu, která najednou potřebovala větší péči, vyčlenili čtyři zaměstnance, kteří neustále střechu udržovali a opravovali. Po nástupu komunismu v roce 1948 dospěli soudruzi k rozhodnutí, že je to imperialistický nesmysl střechu průběžně udržovat a údržbářskou četu odvolali. Od té doby začala střecha chátrat a uvědomělé rozhodnutí panovníků dělnické třídy si tak v následujících padesáti letech vyžádalo desítky miliónů korun na opravy škod.

I přes svůj stav je hala bubenských železničních dílen nádherným živým svědkem dávno zapomenutých časů. Po konci „Kolbenky“ ve Vysočanech a řadě dalších podobných provozů je tento objekt jedním z mála přežívajících pamětníků časů, kdy český průmysl byl uznávaným pojmem, navíc pamětníkem, který si uchoval po celou dobu svůj původní účel a v tom patří mezi rarity.

Hlavní hala je od 1.9.2004 zařazená pod č.101151 na ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Bude zajímavé pozorovat jakou váhu má zápis na tomto seznamu oproti případným záměrů vlastníka pozemků, odpovědných institucí a budoucího investora do této lokality.