© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2024
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
V této rubrice je 102 článků.
Hned v úvodu je nutno přiznat, že dnešní železnice většiny jihoamerických států nejsou z hlediska intenzity provozu ani jeho charakteru příliš zajímavé, a to například v dosti ostrém kontrastu s železnicemi severoamerickými. Železniční systém Peru nejsou bohužel výjimkou, a tak nám mohou spíše posloužit jako ponaučení a ukázka slepých uliček vývoje železniční dopravy a jejího postavení na přepravním trhu ve 21. století.
Na trati označené v jízdním řádu SŽDC číslem 164 byla 10. 12. 2006 zastavena pravidelná osobní doprava. Od roku 2007 sice na část trati vyrážejí přes léto víkendové osobní vlaky, avšak mimo sporadické osobní dopravy má tato trať stále svůj význam pro dopravu nákladní, po poklesu objemu běžné zátěže prakticky na nulu zastoupenou zejména vojenskými transporty pro obsluhu největšího českého vojenského újezdu Hradiště, který přímo navazuje na současný konec trati v Kadaňském Rohozci.
Dnes se podíváme na španělského osobního dopravce z jiné perspektivy, a to okem těch, kteří využívají jeho současných nadstandardních služeb. Zaměříme se na zvláštní čekárny Salas Club, které pro cestující první třídy začaly vznikat už v roce 1986. Pasažéři si v nich mohli přečíst tisk, podívat se na televizi, zavolat telefonem blízkým či přátelům, vzít si kávu nebo jiné občerstvení, aniž by přitom zaplatili jediné peso.
Po roce 1880 se začaly na základě tzv. lokálkového zákona stavět v Čechách tratě i do lokalit, kam se do té doby nepodařilo prosadit ani vybudování levnějších drah úzkorozchodných. Jedním z takových míst byl i prostor Železných hor, který už od roku 1845 míjela hlavní železnice z Olomouce do Prahy. Teprve sílící průmysl v kombinaci s novými legislativními podmínkami se však ukázaly být ideální konstalací pro stavbu dráhy.
V dubnu a květnu loňského roku uplynulo celkem bez povšimnutí již osmdesát let od postupného zahájení elektrického provozu na tzv. pražských spojkách. Tyto spojky zahrnovaly v té době jednokolejnou trať z Wilsonova nádraží do Nuslí (dnešní Praha-Vršovice), z Wilsonova nádraží na Smíchov, z Wilsonova nádraží do Vysočan, z Wilsonova nádraží do tehdejší Libně horního nádraží přes Hrabovku (trať Hrabovka – Libeň horní nádraží byla v té době jediná dvoukolejka tohoto elektrizovaného systému) a spojky Vyšehrad – Nusle a Vítkov – Libeň horní nádraží.
V polovině února, přesněji mezi čtvrtkem 13. a úterým 17. jsem uskutečnil další svoji výpravu po evropských železnicích. Tentokrát jsem se vypravil přímo do země železnici zaslíbené – do Švýcarska. Tato země je často dávána za příklad ideálního fungování železniční dopravy, především v oblastí přesnosti a jízdních řádů. Jak ale ukáže následující vyprávění, i tady se občas vyskytnou nějaké ty problémy.
13. prosince 2008 se kraje Emilia-Romagna a Lombardie probudily do chladného a zamračeného dne. Nepříliš vlídné počasí ale nezkazilo velkou slávu, která tyto dvě velmi významné italské oblasti ještě více sbratřila. Řeč je o novém úseku tamní železniční vysokorychlostní sítě, který se napjal mezi Milánem a Bolognou. Spolu s ním přišel největší italský železniční dopravce Trenitalia s převratnými změnami, kterými chce do vlaku přilákat další cestující.